Procházky a výlety patří již řadu let k mým nezbytným životodárným aktivitám. Předpokladem k nim jsou ovšem dobře fungující dolní končetiny. „Totálkou“ inovovaný úd klidně zvládá trasy kolem deseti kilometrů. Horší je to s parťáky. Jeden se najednou těsně zaháčkoval ve vztahu a tím plánované společné vycházky jaksi vyšuměly. Ten druhý se bezprostředně před realizací akce vymluvil na kocovinu. Aby mé stížnosti necílily jen na mužské spektrum, tak s kamarádkami je to podobné, i když důvody jsou odlišné. O víkendech se zpravidla věnují svým partnerům a vnoučatům.
Nezbývá tedy než vyrazit sama.
Posázavský Pacifik mě po hodině pomalé jízdy romantickou krajinou přiváží do Kamenného Přívozu. Pohodová prázdninová atmosféra zde přímo čiší z každého místa. V příjemné hospůdce natankuji potřebné jouly a vydávám se Posázavskou stezkou do Pikovic. Je to už hodně dávno, co jsem tudy šla naposledy. Tenkrát jsem ještě tu krásu nevnímala tak, jako dnes, kdy už mnoho věcí a jevů není samozřejmých.
Řeka je přes hustou lesní clonu jen slyšet, posléze, „ve stínu rozeklaných skal“, konečně i vidět. Přesto, že jdete sami, cítíte sounáležitost s mladými lidmi, obdivujícími stejné krásy, kteří vás dokonce srdečně zdraví. Přemýšlím nad tím, proč si trempové stavěli prvorepublikové a poválečné sruby na tak těžko přístupných místech. Už tehdy prchali za klidem pryč z města.
Turisticky vyhlášené vyhlídky, Raisova a Klementova, stále poskytují dechberoucí pohledy na řeku. Procházím starými, zábradlím lemovanými schody ke břehu. Na protější straně kotví řada lodí. Právě tam probíhá volejbalový turnaj. Mé sportovní srdce jásá, že se omladina neoddává jen moderním médiím, ale také pohybu.
Stejně tak, jak jsem začala, tak i zakončuji svůj výlet v hospodě, tentokrát v Pikovicích. „Sedm kulí“-polotmavá třináctka, spolu s únavou, mě uzemní natolik, že v autobuse pospávám až na Smíchovské nádraží.