(sonet o feťácích)
Tak jak rok může být dlouhý,
nesplatí nikdy věčný dluh,
za každý peníz – úsměv pouhý,
ale v srdci… strašný puch.
V něm se prohánějí touhy
i letmý odlesk černých tuch,
v něm plavou všežeroucí louhy
a svět se mění v mrtvý luh.
Kdo pro koho je věčný slouha,
když oni věří v barvu duhy,
však skutečnost má barvu tuhy?
A kdo se nocmi mlčky plouhá,
na pažích má modré pruhy
a pod očima kruhy?