Jak mně vlastní žena a opovrhovaná televize NOVA zachránily život
Ilustrační foto: pixabay.com

Jak mně vlastní žena a opovrhovaná televize NOVA zachránily život

23. 8. 2016

Někdy má člověk tušení, že s ním není něco v pořádku, i když je navenek zcela zdráv. To se mi stalo za horkého léta se zvýšeným slunečním zářením v r. 1995, kdy jsem se jako dárce krve chystal na odběr krve do nemocnice v Hořovicích. Že jsem měl za uchem, kam jsem při pohledu do zrcadla při holení neviděl, větší mateřské znaménko jsem sice věděl, ale nebyl jsem zvyklý jej nějakým periskopem prohlížet. V tuto dobu na Nově vysílali pořad „Občanské judo“, na které se dívala má žena. Námětem pořadu byl problematika diagnózy zhoubných melanonů, o kterých v pořadu hovořila známá primářka K. Po shlédnutí pořadu mne žena upozornila na to, že se mi v posledních dnech to velké znaménko za uchem zvětšuje a podezřele mění barvu a rozpraskává. Začala mne nutit, abych když už pořád dávám krev, nechal si v nemocnici vyšetřit od odborníka ten podezřelý útvar za uchem. Abych měl pokoj, slíbil jsem jí, že tak učiním, protože jsem měl pocit, že skutečně něco není v pořádku.

Lékařka, která mne příští den před odběrem krve prohlížela, neshledala na mě nic podezřelého. Když jsem se jí otázal, mají-li v nemocnici kožní oddělení, sdělila mi, že ne a že bych musel jet do Berouna. Po odběru krve jsem ihned odejel do Berouna na místní zdravotní středisko. Sestra na kožním oddělení mne upozornila, že k vyšetření se musím alespoň tři týdny předem objednat, ale já že mám štěstí, neboť v důsledku nějaké dopravní kalamity se objednaní pacienti nedostavili a já mohu jít ihned na řadu. Poté, co lékař podezřelý útvar uviděl, zneklidněně prohlásil, že „to musí ven“ a že mne ihned pošle na kliniku do Prahy k primářce K., neboť on, jako venkovský lékař není v této  problematice tak sběhlý. Viděl jsem ale na něm, že přesně ví, oč tu běží.

Když jsem odcházel, zdůraznil, abych jel okamžitě za primářkou K., neboť už je pátek ta jde od následujícího týdne na dovolenou. A dodatečně na obálku s chorobopisem červeně připsal „Nutné ještě dnes“. Odjel jsem tudíž svým „rychlým vozem“ trabant vedlejšími silnicemi do Prahy na Karlovo náměstí.

Do neútulné chodby dermato-onkologického oddělení kliniky, sloužící dodnes jako čekárna, jsem dorazil přesně ve dvanáct hodin. Sestra z ordinace mne upozornila, že už v ordinaci končí a že se mám napřed na příští měsíc objednat k vyšetření. Ukázal jsem jí červenou poznámku na obálce a ta mne neochotně pustila dovnitř. Když jsem primářce K. sdělil, jak má žena reagovala na její včerejší pořad v televizi a ta pohlédla na podezřelý útvar za uchem, okamžitě reagovala, že je to rozvíjející se zhoubný nádor a že mám poděkovat manželce za včasnou diagnózu, neboť jinak bych mohl být do jednoho až dvou let „pod kytičkami“. V ordinaci byl zrovna na konzultaci jeden mladý chirurg ze sousední stomatologické kliniky a společně s primářkou K. usoudili, že operace v příštím týdnu bude asi na rozhraní mezi vyříznutím útvaru velkým obloukem nebo plastikou.

K mému údivu jsem zjistil, že na stomatologické klinice se provádějí i chirurgické zákroky, pokud jde o obličejové části. Na chodbě před operačním sálem jsem viděl několikrát probíhat útlou blonďatou dívčinu s nějakými přístroji, kterou jsem považoval za laborantku. Ukázalo se, že je to kvalifikovaná lékařka provádějící příslušné chirurgické zákroky. Když mne uložila na operační stůl, pomáhala jí stejně mladá asistentka, která zřejmě prováděla i fotodokumentaci zákroku. U ní stál ale pan profesor, který tu a tam radil a ukazoval prstem, jak vést řezy, aby se rána dala bez plastiky zašít. Po operaci cestou domů se zakrváceným límcem košile a doma na posteli, když rána „přišla k sobě“, a já nemohl hlavou ani pohnout,  jsem pochopil, proč mi pan profesor dal na cestu injekci proti bolesti a silná analgetika do zásoby domů.

Po vyhojení rány a vyhodnocení histologického nálezu (ke kterému jsem se tajně dostal) bylo jasné, že šlo o zhoubný melanom, u kterého ale byla zjištěna silná imunitní reakce v okolních tkáních a nulový počet nádorových buněk v okolních krevních i mízních cévách. Takže bylo zjevné, že prognóza vývoje onemocnění může být velmi příznivá a že mi žena včasnou diagnózou zachránila život nebo alespoň přispěla k jeho významnému prodloužení. Proto jsem se přestal ukájet představami, že jenom co odrostou děti, odejdu od své sekýrující, veškerou mou práci a aktivit zesměšňující „dozorkyně“ a začnu nový život s nějakou chápavou ženou typu přítelkyně, rádkyně a životní spolupracovnice, nýbrž jsem se rozhodnul, že na zbytek života již zůstanu u své ženy ve dnech, „které nám vyměřil Hospodin“.  Má jediná „přítelkyně a moudrá rádkyně“, jak bojovníci dle pojetí dona Juana z knih Carlose Castneda nazývají svou smrt, mne zjevně vzala za slovo a nyní „straším“ na tomto světě po operaci již dalších 21 let.

Po tomto zážitku ovšem následovaly během tří měsíců další dvě příhody, kterými mi má „věrná průvodkyně“ dala dvakrát  najevo, že je stále “na délku paže“ za mým ramenem. Když jsem dva měsíce po operaci zasklíval ze žebříku okno verandy ve zvýšeném přízemí, žebřík pod mírným úhlem opřený o stěnu pod oknem se bez jakýchkoliv předchozích náznaků náhle před mýma očima současně ve dvou místech zlomil a já se dostal do pádu na zádech a potom hlavou dolů. Stačil jsem si uvědomit paradoxnost situace, že i jako odborník na křehké lomy jsem se s takovým případem náhlého lomu současně ve dvou místech nesetkal i to, že při pádu na hlavu z výšky kolem čtyř metrů je situace beznadějná a ani jsem nepostřehnul., že má levá noha sklouzla z příčky žebříku a vklínila se mezi příčku žebříku a stěnu domu v důsledku čehož byl můj pád výrazně zmírněn, takže temeno hlavy bylo sice rozseknuto na menší šití, ale já náraz přežil. Oplátkou za to byla diagnóza natrženého svalu lýtka a jakéhosi „kostižeru“ v palci u nohy, což vyžadovalo další operací já si zase dvakrát tři týdny poležel.  Asi dva měsíce poté jsem začal s jedním dobromyslným sousedem ale nižšího IQ a majitele nákladního auta stavět dřevěné lešení pro výstavbu terasy ve druhém podlaží domu. K tomu účelu jsme museli u známého lesníka nakoupit fůru potřebné bidloviny.

Soused se na cestu připravil tak, že přihustil pneumatiky vozidla svým primitivně sestaveným kompresorem. Tlak vzduch ale neměřil, nýbrž pouze odhadnul. Teprve po havárii se zjistilo, že tlak v některých kolech překročil hodnotu devíti atmosfér. V jedné mírné zatáčce nad strmým srázem se ozvala silná rána a pneumatika předního pravého kola se uvolnila a neřiditelný náklaďák začal sjíždět vpravo do srázu, kde se v silně nakloněné poloze zastavil. Měl jsem značné obavy o osud mého syna, který seděl nalevo ode mne, ale jak řidiči, tak jemu a nakonec i mně ze „sedadla smrti“ se podařilo kabinu opustit. Po vyhodnocení příčin kolize jsem si také připomněl postřeh  z jedné bajky že, hloupý přítel může být nebezpečný nepřítel i postřeh starého patologa z Haileyho „Nemocnice“, že člověk zpravidla neumírá pouze z jedné příčiny.

Pokud jde o televizi NOVA, která mně za časů pana Železného ležela v žaludku svým tendenčním silně „namodralým“ zpravodajstvím i nabídkou podřadných amerických filmů a vysloveně „spotřební“ zábavou, tuto jsem vzal postupně také na milost. Shlédl jsem např. postupně všechny díly amerického psychologicko fantastického seriálu „Ztraceni“, který ve mně navozoval pocity z mládí  z četby Verneova „Tajuplného ostrova“ (dokonce jsem si z internetu stáhnul i poslední dvě sezóny, na které  NOVA zřejmě již neměla peníze). Také jsem začal někdy od poloviny sledovat i seriál „Ordinace v růžové zahradě“., i když mne děti kritizují, že jsou to ve srovnání s původní Dietlovuou „Nemocnicí na kraji města“ podřadné „sračky“. Namítal jsem, že jako „vetchý dědoušek“ mám už také potřebu podívat se na „pohádky“, kde dobro vítězí nad zlem, kde padouši jako doktoři Hruška a Šambera jsou potrestáni, poctivý „skaut“ Pusenský se šťastně ožení a začne nový život v Bratislavě a průměrní „pošustové“ jako doktoři Mázl a Frynta i nymfomanka Mandlová procházejí denním očistcem ve svých rodinných vztazích i vztazích na pracovišti. Navíc takové pořady mají rozhodující smysl, pokud se tvůrcům podaří mezi řádky vložit scény, které odhalují mafiánskosatanistické poměry v naší současné navenek demokratické společnosti, kde politika je ve skutečnosti maskovaným bezohledným byznysem a občané jsou manipulování do tupého nemyslícího stáda.

V tomto směru souhlasím s pojetím Bertolta Brechta, který z takových důvodů ospravedlňoval i vyslovené “krváky“ v literatuře třicátých let.minulého století. Výstižný v tomto směru byl i příspěvek do diskuze intelektuálů třicátých let, dá-li se současný svět zobrazit na divadle. Brecht odpovídal: „Dá, je-li zobrazen jako svět, který se dá a musí změnit“. V tomto směru se tudíž snažím hledat pozitivní prvky i ve vysílání současné televize NOVA.

 

 

 

Můj příběh zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA