Starý mládenec Bohdan Drábek zjistil, že už jej zmáhají domácí práce. Bez ženy se žít nemá, říkají kamarádi. Není dobře člověku samotnému. Kamaráda Voborníka přivedla samota k cílenému alkoholismu. Kamarád Blábola dostával od manželky drobné na dvě piva, chodil na pivo s kolem a těžce zápasil s gravitací. Jednoduchými kupeckými počty se nepodařila občanům vyřešit rovnice o jedné neznámé. Jak se může Blábola opít do němoty ze dvou piv? Teprve po jeho smrti manželka zjistila, že stačil prolít hrdlem peníze z pod rukou prodané stavební parcely. Rodina je přece základ státu a člověk osamělý je věc nepatřičná. Moudrá matka příroda zařídila, aby se dali dva jedinci dohromady a reprodukovali potomstvo. Jakmile takový člověk zůstane sám, signalizuje tento fakt nějakou charakterovou závadu.
Bohdan Drábek je však prost úchylek všeho druhu. Žil veselým životem a o přízeň něžného pohlaví neměl nikdy nouzi. Pravidelně disponoval nejméně dvěma milenkami najednou. Se žádnou se nerozešel ve zlém. Nepálil za sebou mosty. Nekonfliktní člověk, výborný společník a hodný člověk nemiloval rozbroje. Čas od času na pracovišti vypsal soutěž o nejlépe upečený koláč a výrobky se staly zdrojem jeho obživy. V krabicích od polárkového dortu dostával šunkafleky, zapékané brambory i nudle s mákem. Mnohá žena sušila na prádelní šňůře jeho košile, aniž si této anomálie všímali příslušní manželé. Ženy postupně odkládal, se všemi se dále kamarádil a všechny na ně později s láskou vzpomínaly. Tak se prosmýkl životem a najednou zjistil, že zůstal na stará kolena sám. Jeho farucimór zestárnul, z bývalých milenek se staly babičky a on sám se doplahočil do důchodového věku. Samota tíží. Chlapče, poohlédni se po někom, kdo by ti, až umřeš, oči zatlačil.
Vdovu Marvánkovou mu seslalo samo nebe. Hodná a pracovitá paní se mu namontovala do života. Anežka prožila rušný život s alkoholikem. Setkali se na zájezdě a padli si do oka. Vdova Anežka byla vděčná za každé dobré slovo a do starého mládence se zamilovala. Bohdan však trval na tom, že budou žít každý na svém a za své. Scházet se budou čas od času. Budou žít v hokejovém, čistém čase. Tohle dějství Bohdanova života dopadlo na výbornou. Náhle se ale objevila trhlina.
Ti dva se nikdy nehádali. Totiž, hádali se nepřímo. Anežka zahájila hádku po telefonu!
Zlí lidé se totiž postarali o to, aby se vdova dověděla pravdu o minulosti vysloužilého playboye. Chorobná žárlivost začala cloumat hodnou paní. Časem se ve vesnici Bohdana Drábka vytvořila celá síť informátorů. Věděli, že informace ženu raní a sadisticky se vyžívali na jejích pochybnostech. Ten den, kdy začal telefonický maraton, zvonil telefon každých deset minut. Každým dalším rozhovorem se ze sluchátka ozývaly zmatenější a zmatenější věty. Po desátém telefonátu už se ozývalo jenom blábolení. Vypadalo to, jako by si před každým dalším nádechem vdova přihnula z flašky. Celou akci nakonec Bohdan vyřešil vyvěšením telefonu. Týden se nic nedělo. Najednou se partnerka objevila s úsměvem, jako by se nic nestalo.
A opět ta pracovitá a hodná paní. Po běžných partnerských aktech odvezla prádlo, aby je po týdnu přivezla vyprané. Celá tato idyla trvala celých šest let. Za tu dobu se odehrálo pouze šest telefonických představení. Bohdan pokrytecky přecházel tyto výbuchy mlčením. Za vyprání prádla to přece stojí!
Ti dva spolu žili, jezdili na zájezdy, začali mít společné přátele. Najednou se ale Bohdan dověděl, že Anežka netelefonuje jenom jemu. Podobným způsobem telefonicky obtěžuje společné známé. Dotazuje se, jestli u nich není partner přítomen a jestli jej náhodou nespatřili s nějakou jinou ženou! Ano, je to žena dvojí tváře! Do očí by mu nedokázala říct věci, které se od ní ve vzteku dověděl. Jednání prostřednictvím jiných lidí. Tak tohle je v životě starého mládence naprosté novum. Bohdan zbystřil pozornost.
Anežka s Bohdanem se neviděli už celý měsíc. Pravda, sexuální potřeby už přestaly být hlavní náplní vzájemných setkání, i tak se ti rádi spolu viděli a spolu žili. Od telefonického výbuchu už uplynula jistá doba. Absence opileckých výlevů ukolébala starého mládence. Najednou zjistilo, že mu nechybí ty výlevy, ale také vdova Anežka. Ta mezitím odešla do důchodu a začala na starého mládence tlačit. Vyvstal akutní problém, co s prádlem? Koš se naplnil.
Najednou zazvonil telefon. Ozvala se Anežka:,,Už toho všeho mám dost. Už tě mám dost, proutníku, hajzle. Vrať mi svetry, které jsem ti upletla, a věšák na šaty, který jsem ti koupila do předsíně!“ Prásk!
Po chvíli opět telefon.
,,Jseš k ničemu, nic neumíš, neumíš ani zpívat ani tančit!“ Prásk!
Za deset minut znovu:
,,Blabla, blabla, ty se budeš divit, co se stane ve středu v té tvé zasrané vesnici!“
Adresát zpozorněl. Žijeme ve světě teroristických útoků. Co když ta rozdvojená osobnost posadí na jeho domek červeného kohouta?
V mysli napadeného se vynořila jediná myšlenka – prádlo!
Rozčilený Bohdan usedá do vlaku. Za hodinu zvoní na bránu rodinného domku. Obrovitý pes Blalabán se sápe proti návštěvníkovi. Je okřiknout. Návštěvník je ohromen.
Někam zmizela ta hodná, pohodová paní, jeho Anežka. Na schodech stojí fúrie se nepřítomným pohledem nenávistných očí. Gestem jej zve dovnitř. Je odvelen do obývacího pokoje.
,,Musíme si vážně promluvit,“ zablábolí ohromený návštěvník.
,,Mám tě rád, ale nechci žít vedle nečitelného člověka. Jestli máš nějaké problémy, můžeme je vyřešit spolu. Jestli jseš kvartální alkoholik, zkusíme to vyléčit. Jestli máš deprese, i tohle spolu vyřešíme. Žárlit nemusíš. Přece nebudeš žárlit na šedesátiletého dědka. Já už to mám všechno za sebou. Chci dožít v klidu, vedle hodného a čitelného člověka!“
Na stole se objevuje vychlazená láhev piva, žena přináší šálek kávy a domácí buchty. Host očekává rozhovor dvou normálních, dospělých jedinců.
,,Tak já se musím na ten rozhovor společensky obléct,“ oznamuje hostitelka. Za chvíli přichází v domácím obleku, podobnému noční košili!
,,Musím ti sdělit rodinné tajemství. Já jsem si vzala za muže bratrance! Mohu ti ukázat rodný list.“
Bohdanovi není jasné, co tím chtěl básník říct. Tento fakt se přece netýká jí, ale maximálně jejích dětí! Dědičné prokletí Habsburků se na ni snad nevztahuje.
,,Nevím, co tím myslíš. Můžeme se přece bavit jako rozumní lidé. Řekni, proč se tak chováš?"
,,Já jsem úplně normální, nemám vypito. Mívám jenom občas žlučníkové záchvaty,“ oznamuje partnerka.
,,Tak nevím, jestli je tohle žlučníkový záchvat? Nikdy jsem to neviděl,“ končí diskusi host.
Žena zmizela. Bohdan otevírá pivo. Netroufá si vzít buchtu, ani se napít kávy. Najednou se začíná své partnerky bát. Vzpomíná na mlynáře Vávru a jeho kávu s otrušíkem. Žena najednou přichází s harmonikou. To ještě scházelo. K produkci nedošlo. Hostitelka někam odešla. Host prozřetelně nahází vyprané a vyžehlené prádlo do připravené velké tašky. Tašku si přisouvá k nohám a hledá, kde nechal tesař díru. Žena přichází s nataženým budíkem.
,,Mám na tebe ještě deset minut času. Vykecávej se, pak tě vyhodím! Čekám totiž jednoho pána," oznamuje stroze.
,,Už nemám, co bych dodal. Díky bohu, viděl jsem tvé nálady v přímém přenosu. Bylo to vážné varování, jaká posílá Čínská lidová republika čas od času vzpurnému Tchajwanu. Těch varování jsou už čtyři stovky. Mě stačí jedno. Pán Bůh mne má rád. Včas mi otevřel oči! Zavři psa a ahoj!“
Hostitelka mizí na dvoře. Zavírá psa a otevírá bránu.
Honem pryč, nesmím ale zapomenout na tašku s prádlem. I v takové vypjaté situaci si zachovává vyčuránek chladnou hlavu. Žena ukazuje rukou směr odchodu, jako když na Alšově lunetě posílá matka Vlast junáka do boje.
,,A ven ty hajzle!“ rozléhá se pustou ulicí. Lidé už mají dávno otevřená okna. Takové akce jsou už v dnešní odcizené době vzácností. Smutný hrdina odchází. Za domkem, ve kterém zažil hezké chvíle se neohlíží. Konec – finíto!
Z celé události mu v hlavě tkví jediná myšlenka. Jak by to asi dopadlo, kdyby žili spolu. Asi by hledal po takovém výstupu v lese vhodnou větev. Díky Bohu za takovou lekci.
Za týden zvoní telefon.
,,Tady Anežka. Musím se ti omluvit. Nebyla jsem ve své kůži. Moc se omlouvám.“
,,Ale co ten výstup, co to představení? Ještě teď se z toho nemůžu vzpamatovat. Co to proboha mělo znamenat? A čeho se mám obávat ve středu? Jaká pohroma postihne tu moji zasranou vesnici?“
,,No chtěla jsem náš rozchod nechat vyhlásit místním rozhlasem! Paní Krajíčková se tomu smála, jako dobrému vtipu. To prý nejde. Tak jsem chtěla, aby vyhlásili, že se rozcházím s tou hnusnou vesnicí, plnou zlých lidí. Když můžou vyhlásit prodej podomním obchodníkům, proč by nemohli vyhlásit tohle!“
Bohdan je ohromen. Tento skvostný nápad by byl okrasou každé veselohry. Jenže to představení bylo smutné. Neuvidím v životě tak smutný představení, neuvidím v životě tak smutnej kus. Slova písně Ljuby Hermanové duní v hlavě postiženého už třetí den.
Bohdan si říká: Nashledanou má pozdní lásko. Tohle se nedá odpustit. Naše cesty se rozcházejí. Jsem klikař a osud mne před tebou varoval. Ale nezoufej. Ten tvůj výstup ještě vypulíruj. Budeš mít velký úspěch na známém Bohnickém festivalu. Jmenuje se Mezi ploty!