Výpravčí vlaků Alois Bernát zná jen dva hrdiny Třetího odboje. Tím prvním byl kolega Florián Flos a tím druhým spolužák a kumpán Vašek Kubata, zvaný Balda.
Florián přišel do stanice Dobrotín z trestu. Jako náčelník analýzy na Provozním oddíle Brno odsoudil internacionální pomoc v roce 1968 a byl odejit. Byli na něj hodní. Sestoupil jen o několik pater dolů, do provozu. Sestoupil naštestí mezi slušné lidi. Jen jeho plat začal být poloviční. Domů to měl blíže, ale byl potrestán jinak a odjinud. Jeho postoj mu nikdy neodpustila manželka - to pro ten poloviční plat! Florián trpěl tiše. Byl o generaci starší, vždy slušný a elegantní. Když odcházel, předal Lojzíkovi Bernátovi skříňku a vtip.
,,Pane kolego, víte kdo byl největším nepřítelem Sovětského svazu? Začíná to na M a končí na ung?“
,,To je jasný, no přece Mao Tse Tung!“ zvolá Bernát vítězně.
,,Dobrá, a víte, kdo je největším přítelem Sovětského svazu? Začíná to zase na M a končí na unk!“
,,To nevím, dávám se poddat!“
,, No přece my - kurva štelunk!“
Balda Kubata byl z jiného těsta. Také odsoudil internacionální pomoc a také jej soudruzi patřičně ocenili. Vyhnali jej z velké stanice a přeřadili do takzvané provozní zálohy. Bylo to vlastně jakési vnitřní vyhnanství. Sedm let s ním šibovali po celé oblasti. Zastupoval výpravčí v mnoha stanicích. Nereptal. Bral odlučné a i to potěšení se někde občas našlo. Po sedmi letech už mu dali pokoj a pak už sloužil ve stanici blízko bydliště. Obhospodařoval dva vinohrady, funkcionařil u myslivců, žil.
Když přišel Vítězný listopad, přišel Balda do té velké stanice, odkud jej kdysi vyhodili.
,,Tak tady mne máte! Chci tam, odkud jste mne vyhnali!“
Žádný problém. Ty nejblbější normalizátory smetla nová vlna. Ostatní už byli dávno v Občanském fóru. Nebyla to žádná zvláštnost. Občanské fórum založili také estébácí v kanceláři prezidenta republiky!
Lojzík Bernát hrdinou třetího odboje není. Prasárnu v roce 1968 neodsoudil, dokonce podepsal jakési díkůvzdání za záchranu socialismu. Manželka byla učitelka a dcerka měla jeden rok. Zachoval se jako většina příslušníků národa Jana Žižky. Protože se Lojzík narodil v roce 1942, přesně den po atentátu na Reinharda Heydricha, zachoval se v rodině časopis Ozvěny. Otec Vincenc tehdy koupil smuteční číslo v Brně, snad na památku. Toto číslo pak přineslo Lojzíkovi Bernátovi mnoho povyražení a vyhraných sázek.
Uprostřed časopisu je fotografie ze Staroměstského náměstí. Hlava na hlavě. Národ - pěna! Celý prostor je zaplněn do posledního místa, jablko by nepropadlo. Lojzík otevírá časopis. Návštěvě zakryje prstem titulek a dává hádanku.
,,Přátelé, hádejte co je to za srocení lidu? Beru i sázky!“
Padají návrhy: Vítězný únor, spartakiády, oslavy Československo - sovětského přátelství. Samá voda! A tu potěšený Lojzík Bernát sundává prst a překvapeným očím příchozích zvěstuje nápis vše o českém národě. Pod fotografií je napsáno:
Desetitisícové davy z celé Prahy manifestovaly na Staroměstském náměstí pro spolupráci s Říší!
Proto je takový Balda Kubata člověk spíše vyjímečný, až podivínský!
Najednou přichází do cesty Lojzíkovi Bernátovi pravidelná kondiční rehabilitace. Nejprve nadává. Je to v únoru! Nakonec - čtrnáct dnů dovolené a nota bene v lázních! V Lázních Luhačovice se dá přežít v pohodě a v jakémkoliv počasí.
,,Kde se tu bereš, Same, ty stará vojno?“ zahlaholí do Lojzíkových uší známý hlas.
Mezi dveřmi se motá Balda, obložen dvěma ženami.
,,Baldo, kde se tu bereš, já myslel, že už tě dávno povýšili!“
Lojzík Bernát totiž naráží na ten prostý fakt, že akorát on, Balda, Franta Burian a Guma - to z celé třídy nikam nedotáhli. Pouze čtyři výpravčí z dvaceti devíti absolventů IV. A, průmyslové školy železniční, maturitní ročník 1960.
Novum jsou také ženy. Až do Vítězného listopadu se kondiční rehabilitace odehrávaly segregovaně, odděleně. I tak je to mizérie. Na dvě stovky chlapů asi třicet žen. Ze hry vypadávají hruškovité závorářky a pletařky. Tvrdá kritéria výběru jsou nezdravě limitující. Nárok mají jen zaměstnanci po dvaceti letech služby a jen z určitých profesí. Hodně žen také pochází z podnikových kolektivů. Případná známost z tohoto prostředí je způsobena pouze náhodným a přirozeným výběrem druhů.
Balda má vedle sebe dvě ženy.
,,Dámy, tohle je Sam, největší držka třídy!“ seznamuje Lojzíka s oběma dámami.
Už je to jasné. Budou čtrnáct dnů vegetovat v této sestavě.
Nalevo vedle Baldy se krčí malá usměvavá mišpulka. Má krátce ostříhané vlasy a je velmi dobře vyvinutá. Napravo stojí Magdalena Dobromila Rettigová v mladším vydání. Je to zavalitá mamina, má červený podbradek a je zcela kredenciózní. Mamina spočinula na Lojzíkovi Bernátovi se zalíbením.
Kamarádi zabírají pokoj číslo 217. Dámy jsou naproti, přes chodbu.
V pokoji je na stěně reprodukce od holandského mistra. Dva starci ve dřevácích se vyhřívají na sluníčku. Kulisa jako vystřižená. Pokoj číslo 217 se však vyznačuje další zvláštností. Taxíkem dorazily dva demižony vína. Jeden je plný červeného a ve druhém je bílé. Pokoj číslo 217 je v podstatě propagačním oddělením zasilatelství Balda!
V jídelně pak sedí dva kamarádi a čtyři ženy u jednoho stolu. Balda a Sam sedí pěkně v čele, po stranách mišpulka Jiřka a vedle ní tlustá Blanka. Přidaly se ještě dvě ,,prajzačky“.
Jsou odněkud od Hlučína. Od této chvíle se od stolu bude ozývat smích, nárazy nevázaného veselí a les pohody i dobré nálady. Od jiných stolů se budou otáčet a možná tiše závidět.
Potud je to v pořádku. Problém však přichází odjinud!
Balda se zná s Jiřkou a už rok spolu sexuálně spolupracují. Tlustá Blanka je vata! Lojzík Bernát pochopil, že tou druhou vatou je on! Když se vata k vatě vine, tak se dílo podaří! Ten dobytek Balda tuto skutečnost zbaběle zatajil!
Lojzíka začínají provázet útrapy. Stává se z něj štvanec.
Vrací se na pokoj 217 a je zamčeno. Z pokoje se ozývají charakteristické zvuky. Jiřka je při milování hlučná. Nevítaný host tajně doufá, že se milostné hrátky neodehrávají také na jeho posteli. Na jejich konání se dívají z obrazu dva starci na zápraží. Lojzík buší na dveře. Marně. Zemdleně rezignuje. Má přece místo v pokoji naproti. Stačí jen otevřít protější dveře a pokusit se o totéž v náručí tlusté Blanky! Tento způsob řešení bytové krize zavrhuje, i když věří, že je otevřeno!
Psanec spává na chodbě. Tu a tam lehává na zemi u Prajzaček. Odvahu zalehnout do volné postele vedle tlusté Blanky prostě nenachází. Nemá sebemenší chuť bloudit s buzolou po tlustém těle a v růžových masitých záhybech hledat utajený pohár rozkoše. Blanka je jinak hodná a veselá holka. Bohužel však není Lojzíkův typ.
Zatím v místnosti propagačního oddělení číslo 217 panuje čilý obchodnický ruch. Ve vzorkovnici zákazník víno ochutná, uzavírá kontrakt. Pak putují drahou na Ostravsko malé plastikové demižonky. Víno z Baldových plantáží pak doplňuje domácí rozpočet. Táta kolonád má pak nabitou prkenici. Na dovolenou ovšem jezdí jen v únoru. Je to Táta kolonád v období vegetačního klidu!
Po týdnu veselého soužití u stolu a trudných nocí psance se Lojzík Bernát vzbouří.
Často hlídá svůj příbytek jako ohař a uzamyká se v pokoji před nenasytnou dvojicí. Ti pak musí do dámského pokoje a strádá naopak tlustá Blanka. Frekvence ostatně už není tak častá.
Táta kolonád se velice holedbá:,,Teď ti, Same, předvedu drezůru ženské, hodnou cirkusu Kludský!“
Víno totiž došlo a Balda už nemá žádné vzorky.
,,Dávej bacha, teď zatelefonuju domů o další víno. Teď poručím a zavelím. Večer pro to jedeme taxíkem na nádraží!“
Lojzík se chce vsadit, že Balda nemá tak vycvičenou ženu. Prohrál by! Večer vezou taxíkem z nádraží objednaný produkt! A opět teče víno a opět se hýbou kšefty!
Je tu poslední večer. Lojzík Bernát se vrací unaven z večírku. Obléká si pyžamo a padá hubou do postele. Najednou ucítí pohled. V přítmí pokoje sedí červený mrak. Je to tlustá Blanka ve večerní toaletě! Pod tím už nemá nic! Roztáhne ruce jako Libuše, když věští slávu Prahy. Celou vahou upadá na Lojzíka Bernáta jako lavina. Lojzíkův nevelký orgán dostává miniaturní rozměry. Velká hora nahého masa zakrývá ležícího jako sopečná láva. Ztrácí dech. V uších mu zní: ,,Lojzíku, můj Lojzíku!“ Pomoc, násilí! Z posledních sil vyhazuje Blanku z pokoje. Zamyká! Tento úkon udělá jen jednou v životě!
Přichází smutný konec. Loučení. Za dva roky nashledanou! Tlustá Blanka uhýbá očima. Určitě nic nevykecá. Není se čím chlubit na obou stranách.
Loučí se. Není přece všem dnům konec. Všichni mají v očích slzy dojetí, jako staří komunisté při vítání sovětských tanků v roce 1968. Každý stojí před svým pokojem. Už je sbaleno. V tom z pánského pokoje číslo 217 vybíhá rozrušená pokojská. V ruce vítězně třímá průsvitnou dámskou noční košilku.
,,Paní, to je moje! Vy mi to nebudete věřit, ale já v ničem jiném nespávám!“ hlásí Lojzík Bernát. Pokojská si odplivne a uraženě odchází.
Na železniční stanici už oba kamarádi nemají peníze. Lojzík Bernát má jen režijní průkazku. Balda odněkud vyštrachal drobné a platí kamarádovi pivo. Zmizely peníze manželské i ulité.
A pak se to stalo. Baldovi odněkud vypadává obálka s penězi. Je to jako bomba!
Kde se vzaly ty prachy? Němá otázka hledí z očí Lojzíka Bernáta.
,,To mám za to nově poslané víno. Musím to doma ženě do krejcaru vyúčtovat!“
Tohle špitá krotitel Cirkusu Kludský a Táta kolonád!
Lojzík Bernát upadá do letargie.
Tak tohle dělají ze lvů salonů zlé ženské!
Pokračování v povídce Teorie relativity.
