Výlet na Rejvíz
FOTO: autorka

Výlet na Rejvíz

11. 7. 2016

Na Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje jsme si naplánovali sváteční výlet na Rejvíz. Proč sváteční? Vybrali jsme známou pohodovou trasu, při které nebylo třeba zdolávat žádné velké kopce, spíš jen asfaltovou lesní cestu, nenáročné kopečky a trochu krkolomnější lesní pěšiny přes kořeny velikánů a nakonec už jen haťový chodníček.

Počasí bylo výletně přívětivé a cesta autobusem k chatě Rejvíz rychle uběhla, i když jsme zajížděli ještě do Horního Údolí. S potěšením jsme zjistili, že to tam zase žije, skoro všechny chalupy mají své nové majitele, kteří se snaží, aby vypadaly hezky. Pobavila nás figurína policisty v reflexní vestě, který ledabyle opřený o plůtek před jednou z chalup dohlíží na pořádek.

Na Rejvízu nás trochu vyděsily spousty už zaparkovaných, ale také neustále projíždějících aut. Oblast je naštěstí dost velká a turisté většinou mířili k jezírku, jen nemnozí se vydali také do okolních lesů. Našim prvním cílem byl Bublavý pramen. Když jsme u něj byli loni, skoro nebublal, jak málo bylo vody. Byla jsem zvědavá, jestli se vzpamatoval.

Od chaty Rejvíz jsme rovnou zamířili k lesu. Procházeli jsme kolem řady chat a chalup. U jedné z nich byl provizorní „obchůdek“ s keramikou. Majitelka chaty, autorka vystaveného zboží, neměla čas na kus řeči, právě řešila odvoz bioodpadu. Tak jsem si jen prohlédla docela zdařilé kousky a kráčeli jsme dál. Sluníčko svítilo, ale bylo docela čerstvo.

U prvního rozcestníku jsme odbočili vlevo a zanedlouho už jsme zdolávali lesní cestu „dlážděnou“ kořeny stromů. Já takové cestičky miluji. Po pravé ruce smaragdově zářil mech a občas odhaloval tichý, ale pěkně tekoucí potůček. Na levé straně jsme nečekaně objevili v trávě vemeník dvoulistý. Moc mě to potěšilo, už dlouho jsem ho nikde neviděla. Zvěčnili jsme kořenový systém vyvráceného stromu, který vypadal jako zeď s okýnky. Před ní jsme objevili v rašelině šlápoty někoho, kdo netušil, že se do ní po dešti proboří.

Po odbočení vpravo jsme štrádovali po asfaltu, minuli nás jen dva cyklisté, nějaká rychlá turistka a celou cestu nás doprovázeli malí hnědí motýli – okáči. Pramen mi udělal radost, zjevně ožil, ale byl ve sluneční záři zcela nefotitelný, vypadalo to, že je bez vody. Chvíli jsem laškovala s bublinkami. Když jsem v blízkosti pramene zadupala, vybublalo ze země více vody.

Potěšilo mě to a mohli jsme pokračovat ke svému druhému cíli, ke Kazatelnám. Jmenuje se tak vrch s několika zvláštními skálami, které asi někomu ty kazatelny připomínaly. Celou dobu jsme šli po žluté, ale najednou směřovala z kopce, přestože bychom měli dojít na kopec. Do toho vedla jen neznačená cesta, po které jsme se nakonec vydali. Jediné stoupání bylo brzy za námi a my se octli v borůvkovém ráji. Kolem cesty, kterou jsme přišli, byla v lese spousta borůvčí, ale borůvky skoro žádné, jen sem tam nezralé, zatímco tady byly nejen zralé, ale bylo jich i docela hodně. Zatímco Pavel fotil, já hned u první skály sbírala do krabičky, kterou jsem za tímto účelem vzala, kdybychom na nějaké narazili. Nesbíralo se dobře, vedle zralých bylo ještě hodně zelených, a proto jsem musela dávat pozor, co trhám. Občas něco přihodil i Pavel. Když bylo hotovo, popošla jsem k dalším skalám a málem mě porazilo. To byly borůvky! Mnohem větší a mnohem více. Když jsem se ptala Pavla, proč mi to neřekl, nechal se slyšet, že si toho nevšiml. Ignorant jeden!
Od mladé rodinky jsme se dověděli, že přišli po žluté, a to hned od Bublavého pramene. Šli jsme zpět stejnou cestou, jakou jsme přišli, a byli jsme rádi, že jsme tu žlutou přehlédli, přestože byla téměř nepřehlédnutelná. Cesta po ní byla delší, ale hlavně přes kopec, a tomu jsme se moc rádi vyhnuli.

Před námi byl poslední cíl, Velké Mechové jezírko.
Už u rozcestníku bylo jasné, že jsme na lesní „magistrále“. Davy tam, davy zpět. Není moudré chodit se sem kochat v plné turistické sezoně, ale letos jsme tam ještě nebyli, a kdo ví, kdy se sem zas vypravíme. Další překvapení nás čekalo u pokladny – zvýšené vstupné, bez nižšího pro seniory. Co bychom neudělali pro tento krásný kousek Rejvízu! Haťový chodník je třeba průběžně opravovat a o jezírko pečovat. Třetího překvápka jsme se dočkali až doma po stažení fotek do počítače – tentokrát bylo toto kouzelné místo zcela nefotogenické, i když se suchopýr snažil přitáhnout naši pozornost.

Po opuštění naučné stezky jsme se vydali kratší a méně frekventovanou cestou lesem a pak po asfaltové silnici vedoucí sem z Jeseníku. Kručelo nám v břiše, času bylo dost, tak jsme s povděkem slupli dršťkovou polévku u kiosku vedle chaty Rejvíz, zapili ji dobře vychlazeným pivem a pomaloučku popošli k předzahrádce restaurace Na Paloučku. Rozhodli jsme se strávit čekání na autobus u kafíčka. Cappuccino bylo dobré, i sušenka a kokosová pusinka k tomu přišly vhod. Cestou jsme se ještě zastavili ve Tkalcovně, kterou tady provozuje Klub přátel Zlatých Hor, jehož jsem členem, a nakoukli do kostelíku Jména Panny Marie.

Od zastávky jsme viděli zajímavou skupinku – koně a dvě krávy. Měly pořádná vemena, což nás inspirovalo k fotografování, proto jsme popošli blíž. Nakonec jsme byli překvapeni, protože za takové kusy by se nemusel stydět ani plemenářský podnik.

„Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu“, jsem zanotovala po překročení prahu našeho bytu. Teprve doma nás pořádně rozbolely nohy, ale to už nám nevadilo. Borůvky skončily v chladničce, aby nám ráno při snídani připomněly krásné chvíle na Rejvízu.

cestování fotografování naše tipy
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?