Pracovala jsem přes 20 let jako provozní programátorka u sálových počítačů. Když nastala éra PC, byl nám jeden nainstalován do kanceláře. Vůbec jsem ho neměla ráda a nechtěla se jím vůbec zabývat. Ostatní kolegyně nadšeně PC obletovaly, psaly (tehdy ještě v T602) recepty, návody a jiné důležité věci. Kdykoliv jsem kolem PC prošla, opupínkovala jsem se. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se za pár let bez něj neobejdu, tak jsem se mu vysmála, i když jsem tušila, že se schyluje ke konci počítačů sálových.
Stejný přístup jsem měla k mobilním telefonům. Zastávám názor, že telefon slouží k rychlé komunikaci s nepřítomným člověkem, abychom se dohodli kdy, kde a v kolik, nebo k rychlému odvolání něčeho dohodnutého. Nějaké vykecávání po telefonu nemám ráda a nepěstuju.
První mobil v rodině si pořídil zeť, hrdě jej všude nosil a úspěšně zapomínal na stole, pořád někomu volal nebo SMSkoval. Zanedlouho přifrčela s mobilem i dcera, což mě vytočilo – na co takové zbytečnosti, když máte pevnou linku a blá bla blá. Měli tendenci mě do všeho zasvětit, ale úspěšně jsem se bránila. (Bože, to byla doba co?!).
Jednou jeli do Prahy a vzali s sebou moji kamarádku, která vždy dvakrát ročně za mnou přijíždí, abych ji doprovodila na Německé velvyslanectví potvrdit vdovský důchod. V Praze se nevyzná, takže jsem ji vždy na Florenci vyzvedla a zase tamtéž do autobusu usadila na cestu zpátky. Ten den mladí spojili příjemné s užitečným, přijeli navštívit babičku a vzali Ivu s sebou, ať se netluče autobusem, autem je to pohodlnější. Protože měli v Praze ještě něco v plánu, předali mi Ivu na Andělu a odjeli. Ivě dala dcera mobil, aby se s námi mohli domluvit. Po cestě ji vysvětlili, jak s přístrojem zacházet. Iva je ještě větší kopyto než já. Když jsme se vracely k domovu tramvají, začal v poloprázdném voze vyhrávat neodbytně mobil. Všichni cestující si už své mobily zkontrolovali, my s Ivou konstatovaly, bože, kterej blbec je tak hluchej a ten druhej vytrvalej. Byly jsme to my a dcera věděla, s kým má tu čest, takže byla vytrvalá.
Před opravdu mnoha léty v říjnu mi ukradli kabelku. V listopadu jela dcera s vnučkou do Prahy do nemocnice na kontrolu a na Knížecí u Ženských domovů se jim rozbilo auto. Tak mi zavolala do práce, jestli by někdo pro ně nemoh přijet a odtáhnout je. Sedli jsme s kolegou do auta, jeli pro ně a odtáhli do Forďáckého servisu. Technik požadoval všechny věci z auta vzít s sebou, a tak mi na parkovišti byl předán předčasný nezabalený dárek k vánocům – nová kabelka. V momentě, kdy jsem ji vzala a jala se prozkoumávat přihrádky, začal zvonit mobil. Našla jsem ho a hned na dceru, ty sis tady zapomněla mobil. A vnučka na to, „ne ne babičko, to je tvůj mobil, ty – takový počítačový expert, nemůžeš být tak zaostalá a nemít ho!“ Dcera si pořídila nový mobil, a tak jsem zdědila její starou nokii.
Ta stará nokie už neexistuje, bez mobilu si už ale nedovedu život představit.
