Až zestárnu, chci bydlet u svých dětí,
chci do domu jejich přinést stejné štěstí,
jímž obšťastňovaly mne kdysi s vervou neúnavnou;
ach, dlužna jim nic nezůstanu a nudit se se mnou nebudou
- až zestárnu a budu bydlet u svých dětí.
Na stěny obýváku fixem nakreslím jim kytky,
skákat jim budu po pohovce, aniž bych si zula botky,
všude zakopávat budou o mé pohozené hole
a do pračky jim schovám klíče, hodinky či pantofle
- až zestárnu a budu bydlet u svých dětí.
Při obědě dávit budu nad mrkví a nad špenátem,
maso nedostanou do mne ani heverem,
polívku či mlíko vždycky rozliju jim po stolu;
když rozčílí se a vykáží mne od stolu - phe, načnu si tajně zakázanou colu
- až zestárnu a budu bydlet u svých dětí.
A na židli sedět budu metr před TV, s ovladačem v ruce
a stále budu přepínat na seriály "Prostřeno", "Růžovka" či "Ulice";
když donutí mne jít na vycházku se psem,
do každý louže, bláta s chutí spolu hupsnem,
po návratu pak rychle do koupelny vklouznem
a všechnu tu špínu jim do ručníků utřem
- až zestárnu a budu bydlet u svých dětí.
Těším se, jak mne děti mé každý večer do postýlky uloží,
zda zuby čistila jsem před spaním raději ani neřeší,
jen ujistí se, že v limbu jsem a víčka má až do rána se snad již nezvednou,
a s úsměvem znaveným i blaženým si tiše povzdechnou:
"Ach, ta je tak sladká, když spí!"
Pozn.: Báseň není moje, autorkou je Joanne Bailey Baxter, ale protože se mi moc líbí, pokusila jsem se jej přeložit.
