Pokud vidíte někoho s monoklem na oku, okamžitě vás napadne, že nešťastník inkasoval od někoho ránu. Může tisíckrát tvrdit, že se o něco uhodil, stejně si každý myslí své. I já s tím mám zkušenosti. Ke krásně vybarvenému monoklu kolem levého oka mi dopomohl náš domácí mazlíček, rhodéský ridgeback Asim.
Asimek už byl jako štěně velice sebevědomý a dominantní, a proto jsem s ním začala docházet od tří měsíců na výcvik k policejnímu psovodovi. Učil se s neobyčejným nadšením, a tak jsem s ním téměř každý den na fotbalovém hřišti trénovala kromě jiného chůzi po lavičkách, přeskakování přes mantinely a plazení, aby se pořádně vydováděl.
S přeskoky jsem začínali nejdříve na nízkých lavičkách. Postavili jsme se každý na jednu stranu, já se předklonila, plácla rukou na dřevo a řekla: "Asime, hop"! Asim na povel přeskočil na druhou stranu ke mně. Následoval povel: "Asime, zpět!" a pes skočil zpátky. Strašně se mu to líbilo.
Jednou jsem se trochu víc předklonila, Asim se neuvěřitelně rychle otočil a při skoku zpět mě hlavou praštil do oka. Byla to tak prudká rána, že jsem se svalila na zem a viděla kolem sebe hvězdičky. Pak jsem chodila tři neděle s nateklým okem, které hrálo všemi barvami. Nikdo nevěřil, že mi monokl způsobil pes, s výjimkou policejního psovoda a naší sousedky, která v době, když jsem spadla a zůstala ležet na zemi, seděla v projíždějícím trolejbuse a všechno viděla. Dokonce se mi svěřila, že chvilku při výstupu na nedaleké zastávce čekala, zda se zvednu, aby mi přivolala pomoc.
Někteří psi mají zkrátka tvrdé hlavy.
Asimek (v průkaze původu Jasper Satanela), získal velké množství ocenění na výstavách a soutěžích. K ocenění určitě přispělo i to, že byl perfektně vycvičený. Bohužel už je to šest let, co odešel do psího nebe, když se mu jako desetiletému obrátil žaludek (torze žaludku). Byl to věrný přítel, jenž by za mě ani na okamžik neváhal položit život.