Ranní nebe bylo pod škraloupem sražených mračen nevlídné stejně jako neforemné torzo nástupiště malého vesnického nádraží. Schylovalo se k pořádnému dešti. Bylo docela chladno. Bylo to alespoň na svetr.
Jak tak stojím a odevzdaně čekám na vlak a připitoměle koukám po stejně připitoměle koukajících odevzdaně čekajících lidech, do vakua mých myšlenek se pomalu zabydlovalo podivné zjištění: kam pohlédnu, tam stojí člověk s oblečenou modrou džínovou bundou.
A já ji mám na sobě také!
Přijel vlak, nastoupila jsem, procházela vagónem hledajíc místo k sezení. A zase vidím ty modré džínové bundy. Chtěla jsem si přisednout na čtyřku, ale v poslední chvíli jsem si to panicky rozmyslela. Seděla tam dívka v džínové bundě. Přece nebudeme sedět vedle sebe? Postupovala jsem dále vozem, už bych si i sedla, ale ..., pro změnu chlap v džínové bundě. Konečně místo! Nic podobného džínové bundě v blízkosti jsem neviděla, a tak jsem se kultivovaně posadila vedle spící schoulené osůbky. Ta se po chvíli zavrtěla, hrábla do batohu a rozprostřela přes sebe „požvejkanou“ modrou džínovou bundu (asi jí bylo chladno).
Co je, hráblo mi? Dnes budu mít džínovomodrý svět?
Přimhouřila jsem oči a uvědomila si, že mne to začíná bavit. Sklonila jsem bradu, zavrtala ji do dekoltu a nenápadně využívala kapacity mého periferního vidění, abych zmapovala všechny „džisky“ ve vagonu. Umanula jsem si, že provedu malý ranní výzkum a zkusím zjistit, zda ta přehršle modrých džínových bund je jen velká náhoda spojená s mým vagónem a mým vesnickým perónem, anebo je to jev, který jsem dříve nevnímala.
Podržte se!
V metru jsem tu záplavu modrých džínových bund ani nestíhala sledovat, jak se v nich lidé míhali sem a tam. Přestala jsem počítat. Nebylo to k tomu. Raději jsem si v klidu počkala, až se ke mně některý objekt v modré džínové bundě přiblíží, abych si prohlídla, k čemu tu svou bundu dokombinoval. A byl to módní mazec! To bylo modelových variací a kombinací – některé byly úžasné, trefné, nadčasové, jiné ubohé, nevkusné, a některé si světlo světa snad ani nezasloužily.
Jedno je jisté. Objevila jsem nový český fenomén, čímž měním můj původní výrok: „Čecha poznáš podle vyšmajdaných bot a neustále třímajícího mobilu“ na výrok nový: „Čecha poznáš podle vyšmajdaných bot, neustále třímajícího mobilu a modré džínové bundy.“