4. část vyprávění o Trabantu
A tenhle fór znáš? Víš, proč v trabantu nemohou být bezpečnostní pásy? Protože, kdyby se někdo zapomněl odepnout, mohl by si trabanta odnést na zádech místo batohu. (Podotýkám, že náš Tráboš byl z těch, které pásy už měly).
Kdo někdy vlastnil trabanta, případně majitelova rodina, ví, o čem mluvím, protože i jim určitě byli občas nablízku různí dobráci, kteří je podobnými vtipy a historkami s radostí častovali. Bakeliťák, rozzuřený vysavač, pryskyřník - případně pryskyřník pádivý, bedna trsátek, když auto doslouží, a ještě dávno předtím i chutná potrava pro hladové myši. Těm náš Trabant asi nevoněl, neboť se o něj nikdy nepokoušely.
Mým "dobráckým" kolegům asi brzy vtipy došly, a tak se rozhodli přejít od slov k činům. Z různých vyprávění o překvapených majitelých trabantů věděli, že k dobrým "vtipům" může patřit i to, že pár silných mužů přemístí zaparkovaného trabanta tak, aby majitel nemohl z místa vyjet - například strom zpředu i zezadu. Podobně může jako zdroj zábavy posloužit i trabant zaparkovaný dveřmi těsně u zdi. (Jak známo, trabant měl z každé strany jen jedny dveře, a ty na straně spolujezdce se daly po uzavření otevřít jen zevnitř. Přes kufr by v limuzíně asi těžko někdo prolézal, takže tudy by pro mne cesta k vysvobození vozidla nevedla). A právě k takovému "zlému činu" se ti dobráci jednoho dne odhodlali.
Ve škole jsme poměrně často mívali různé schůze, porady a jiné velmi "důležité" akce, pochopitelně vždy mimo pracovní dobu - tedy po vyučování. Na vesnici tehdy nebylo právě časté spojení autobusem, a když ujel ten kolem 18.30, zbýval stop nebo deset kilometrů pěšky. Občas pro nás dojel manžel některé kolegyně, protože nebyla jsem já jediná, kdo byl přespolní. Když jsem se stala řidičkou vlastního vozidla, odvážela jsem všechny kolegy já.
V ten den se měla konat jakási porada a už předem bylo zřejmé, že neskončí právě brzy. Přijela jsem tedy ráno autem a počítala s tím, že po poradě ještě s sebou vezmu zpět domů tři kolegy. To jsem však ještě netušila, co právě v ten den mají "místní" v úmyslu. Dokonce zlákali jednoho z mých budoucích spolucestujících ke spolupráci. Druhý spolucestující se však nejen nenechal přemluvit, ale navíc mě o chystaném činu informoval, takže jsem ihned, ještě před vyučováním, udělala bezpečnostní opatření. Auto jsem přemístila tak, aby bylo co možná nejdál od zdi školy. otočila jsem je od zdi i dveřmi na straně řidiče, zařadila jsem rychlost a ještě zatáhla ruční brzdu.
Dopoledne se samozřejmě nic neobvyklého nedělo, bylo vyučování. Jen jsem se domluvila s kolegyněmi, že našim mužským "dobrákům" také něco vyvedeme. Za polední přestávky se "hoši" začali nenápadně vytrácet ze školy a my s konvičkami s vodou se přemístily do družiny, odkud jsme měly pachatele přímo pod sebou. Ti nic netušili a navíc přemluvili ještě školníka ke "zločinné" spolupráci, takže ve třech začali Trabanta obcházet. Poté se pokoušeli auto odsunout, ale to už bylo zřejmé, že je pro ně v něčem zrada. Když uznali marnost svého činu, přitáhli alespoň z cesty několik kamenných obrubníků, tam poskládaných, a narovnali je před a za auto. Před dokončením díla je už provázel z okna náš výsměšný pokřik a vzápětí dostali i pořádnou sprchu, aby se po namáhavé práci osvěžili.
K večeru po poradě jsem prohlásila, že já klidně pojedu domů stopem, avšak pachatel, který původně spoléhal na můj odvoz, nakonec přemluvil spoluviníky, aby kameny zase odnesli - takže jsme přece jen v pohodě (a všichni) odjeli.
Avšak: nebýt kolegy "podrazáka", byl by tehdy den asi skončil úplně jinak - nebo by přece jen za cenu odvozu Tráboše vrátili na původní místo?