ON:
Stojí uprostřed expozice, kterou vytvořil, vychutnává si úspěch a pomalu odplouvá napětí posledních dní, jestli se všechno stihne včas a kvalitně podle jeho představ. S úsměvem přijímá chválu nadmíru spokojených klientů. Přehazuje sako přes rameno a chystá se, se spokojeným úsměvem, k odchodu, když najednou je něco jinak. Je to jen pocit. Něco, co nikdy před tím nezažil, něco tu bylo, ale nevěděl, co. Otočil hlavu na dav v hale a najednou ji uviděl. Stála tam, uprostřed lidí, sluneční brýle na očích a dívala se jeho směrem. Nevěřil svým očím, je to snad přelud? Najednou pošoupla brýle na nose a usmála se. Otočil hlavu zpět, aby se rozloučil. Rozbušilo se mu srdce, to není možné, kde by se tu vzala, i když v poslední době na ni myslel víc, než bylo zdrávo. Když se otočil k odchodu, nebyla tam. Neviděl ji ani nikde v davu. Že by opravdu přelud? Prošel halou, nikde ji neviděl, došel až před vchod. Rozhlížel se kolem a najednou ji uviděl. Seděla v parčíku na lavičce. Pomalu se vydal tím směrem, ale nevěděl, co jí má říct. Přišel před ni a zastavil se. Seděla, zavřené oči, a její hruď se zvedala hlubokým dýcháním. Najednou otevřela oči. Podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
ONA:
Vím, že bych neměla. K ničemu to nebude. Ale když to neudělám, (když už mě to napadlo), tak si to budu vyčítat. Vím, kde a vím, kdy. Jsem ve výhodě. Třeba ho ani nepotkám, nevím, ve které části haly ho hledat a jak bude reagovat jestli mě uvidí, nechám to na vesmíru (všechno co potřebuješ, k tobě přijde ve správný čas). Procházím halou, ale nehledám, jen se dívám a hodnotím. Nespěchám. Najednou vibrace v těle a přede mnou skupina lidí a je tam i On. Přehazuje si sako přes rameno, má se tudíž k odchodu. Ztuhnu. Uvidí mě? Pozná mě? Jak bude regovat? Otočí hlavu a myslím, že ztuhnul taky. Teď jde o to, včas zmizet a neztrapňovat se. Další nevěřícný pohled, šoupla brýle z očí a chápavý úsměv. Nečekám dál a mizím. Bože, srdce mi vyskočí z těla. Nohy nějak nechtějí poslouchat. Naštěstí jsem venku z haly a v parčíku lavička. Když bylo něco na netu, radil „dýchej, jenom si povídáme“. Jde to, pomalu se zklidňuju. Najednou něco není, jak by mělo být. Otevřu oči. Stojí přede mnou, taky vyděšený. Podává mi ruku, aby mi pomohl vstát.
OBA:
Stojíme proti sobě mlčky, oči se vpíjejí jeden do druhého. Vlny vzrušení, chtíče, něhy a roztoužení probíhají oběma. Nejsme schopni slova, ale ta naštěstí v tuhle chvíli nejsou důležitá. Letmé objetí a nakonec lehký polibek a závrať.
(A pak jsem se probrala, protože paní se zeptala, jestli si smí přisednout !)
Neumím veršovat, tak holt próza. Napasovala jsem se do erotomanky, tak holt pokračuju.
