V pondělí odpoledne jsem se vracel domů tramvají ze stanice I. P. Pavlova. Nastoupili jsme si a usedávali do laminátových křesel. Ozval se strašlivě bolestný ženský výkřik. Myslel jsem, že už to začalo… Rozhlédl se po spolucestujících, nikdo ale v natažené ruce nedržel bodnou ani palnou zbraň! Vykřikla si to žena středního věku, píchlo ji při dosedání v páteři. Když dosedla úplně, zařvala si ještě jednou, ale to už tišeji. Byly to výkřiky jako při porodu! Nevěstilo to nic dobrého.
Řítili jsme se do kopce tramvají směrem na královské Vinohrady. V horkém předletním dni byla okna vozu plně otevřená. Zavanuly větry a přifoukaly do vagonu množství alergizujícího chmýří. Nejdříve se rozkýchali a rozkašlali mladí cestující, pak i my starší a odolnější. Bylo to jako v tuberkulózní léčebně!
Řidička tramvaje měla v kabině na chlazení zapnutou vlastní klimatizaci a nevědomky i tramvajový rozhlas. Rozkašlala a rozkýchala se z nás nejvíce! Tak jsme měli alergické projevy ještě z tlampačů. Jak zápolila se svým dechem, dupala nepravidelně na pedál akcelerátoru a brzdy. Moc to cukalo.
Brzo jsem už vystupoval, tak nevím, jak znovu křičela při vstávání ta s bolavými zády, ani zda se řidička za jízdy na konečnou dokonce nezardousila.
Podotýkám znovu, že je dnes teprve první den pracovního týdne!