Nebyla jsem v manželství žádná světice, ale taky jsem hned nebalila kufry, když jsem si někde užila, a taky jsem pro stejně postižené měla pochopení. Tehdy jsem pracovala ve výpočetním středisku jako operátorka u sálového počítače. Dělali jsme na tři směny a do práce jsem jezdívala autem.
Jednou mě náš podnikový šofér při odpolední směně požádal, jestli bych mu na pár hodin nepůjčila auto, že mi ho vrátí s plnou nádrží. Bezvadný obchod, kdo by ho nevyužil, akorát jsem zdůraznila, že nesmí jet do revíru mého muže. A tak nám to fungovalo při odpoledních směnách do doby, kdy měli myslivci nějakou konferenci v okresním městě.
Manžel po návratu začal výslech, co naše auto po několikrát dělalo tam a tam v lese a s kým jsem tam byla. Počítat uměl, takže si dal dohromady, že v tu dobu jsem byla na sále, a tak mi nedalo velkou práci mu vysvětlit, jak se věci mají. Taky ten informátor viděl muže, ale tu ženu z auta ne, a mě znal osobně. Manželovi taky bylo divné, že najednou se jezdí na skoro plnou nádrž, když obvykle bývá prázdná, přesto mi tenhle obchod velice striktně zakázal a já k nemalému zklamání našeho šoféra uposlechla.
Kdyby to bonznul nějaký dědek moralista bez poskvrnky, ale zrovna stejný záletník, takže při nejbližší příležitosti jsem mu to omlátila o hlavu.
Jednou mi kamarádka vyprávěla vlastní zážitek, fakt hororový
Odskočila jsem si zaskotačit se svojí bokovkou v pozdních večerních hodinách, a tak jsme zaparkovali na cestě k jeho mlýnu, kousek před značkou zákaz vjezdu – vojenský prostor. Protože v té oblasti měl chalupu (v tu chvíli jsme tam nemohli), ubezpečil mě, že se nic neděje, že v tuhle dobu ani o nic nejde a je bezpečno.
Všechno proběhlo v pohodě a plné spokojenosti obou, dokud najednou nezasvítila světla. Auto zastavilo a někdo s baterkou začal svítit do našeho auta, klepat na kapotu a výzva k předložení dokladů a vystupte si. Vojenská hlídka. Výzvy byly neodbytné, takže nebyl čas se obléknout, navíc důstojník viděl, že načapal milence, a zřejmě se chtěl pobavit, tak jsem neztratila nervy (byli jsme tam mým autem) a vystoupila – tehdy štíhlá, trochu zpocená a rozcuchaná – oblečená jen do přivřených víček a podala mu doklady. Byl džentlmen – zavelel ostatním otočte se. Po prozkoumání dokladů jsme dostali ponaučení, že tohle je vojenský prostor a nemáme tam co pohledávat a ať okamžitě zmizíme. Nevím, co bychom tam po tomhle extempore ještě dělali.
Tohle ovšem nebyl konec. Po pár dnech mi přišel od vojáků doporučený dopis, abych se dostavila na posádkovou zprávu. V tu chvíli se mi rozklepala kolena a krve by se ve mně nedořezal. Bylo mi sice divné, že předvolání je na 18. hodinu, ale v tu chvíli člověk myslí na jiné věci a jejich následky. S malinkou dušičkou jsem se v určený den a hodinu dostavila na posádku. Za stolem seděl mladý důstojník, zády ke mně nějaká vojenská šajba s pár hvězdičkama ve zlatém rámečku na distinkcích. Nebudu popisovat trapnosti, ale když se šajba otočila, myslela jsem, že ho zabiju. Byl to známý, kterého jsem do té doby v uniformě neviděla, a když se z hlášení od svého mladšího podřízeného dozvěděl, koho načapali na cestě, tak zrežíroval tohle divadlo. Nevěděla jsem, že je to ten kontrolující důstojník, baterka svítila na mě, ne na něj.
Tak to odpoledne v podstatě dopadlo dobře, dneska se tomu smějeme. :-)