Zelené vavříny z vítězného věnce zapadly prachem.
Vše se v popel mění.
Raněné srdce krvácí pro milence a budoucnost
je studna osamění.
Tři růže z papíru s pachutí nostalgie,
já s tváří u zrcadla jen sobě dávám vinu.
Do zámku klíč, stažené žaluzie,
ta trocha šera z tajemného stínu.
Piju až do dna kalich pelyňkový a skýva kamenná
mně vylamuje zuby.
Nikdo mi neporadí, nikdo nenapoví, proč božský cit
mne dohnal do záhuby.
Snad byl jen sněním choré fantazie
a nikdy nesplynula naše těla.
Trefený pták teď křídly o zem bije
a jeho duše k nebi odletěla.
