Poslední dubnový týden jsme vyrazili na víkendový pobyt do Albrechtic v Jizerských horách. Plánovali jsme zdolat 5 tisícovek, ale jak se říká, člověk míní, pánbůh mění. Zradilo nás počasí. Ne, že by byla zima, ale na vrcholky jsme se drápali po neznačených stezkách, které ležely pod sněhem. Hlavně k první tisícovce Zámky (1002 m) jsme se museli sněhem doslovala prodírat, poněvadž cesty byly zapadané a nikde žádné stopy. Nemít navigaci, vrchol bychom nenašli. Místy jsme narazili i na rampouchy.
K druhé tisícovce v pořadí, k Bukovci (1005 m), jsme to měli o něco snazší. Cesta na vrchol je krásně značená, hodně frekventovaná a hlavně byla vidět. Bukovec je nádherná čedičová hora s překrásným výhledem na Krkonoše a tvoří dominantu osady Jizerka, nejstudenějšího místa naší republiky.
Z Bukovce jsme pokračovali na třetí tisícovku Jelení stráň - Věžní skály (1018m). Vrchol má dva názvy, proto si člověk může vybrat. Poblíž vrcholu se nachází jeden z nejznámějších viklanů v Jizerských horách. Když jsem pod ním stála, docela jsem pociťovala strach. Rozblácenou cestu pokrýval opět sníh a pod ním tekla proudem voda. Několikrát jsem vylévala vodu z bot a musela ždímat ponožky. Jak nemám ráda chůzi po asfaltu, tentokrát jsem se na ni vysloveně těšila, protože jedině na vyhřátém asfaltu mě nezábly nohy. I když jsme museli výlet kvůli terénu zkrátit, celá trasa měřila 33,5 km. Co mi udělalo radost, byl fakt, že navzdory mokrým botám a ponožkám se mi neobjevil na nohách ani jeden puchýř.
Další den, v neděli před odjezdem, jsme se zúčastnili tradičního prvomájového výstupu na Tanvaldský Špičák. Nacházelo se zde plno atrakcí, my jsme navštívili jen rozhlednu a kochali se pohledem na okolí.
V říjnu jedeme znovu, takže předpokládám, že dorazíme zbytek zdejších tisícovek.
