Od jisté doby nesnáším plánování. Jsou lidé, kteří plánují, a lidé, kteří neplánují. Dříve jsem patřila k těm, kteří bez plánování neudělali jediný krok. Měla jsem rozplánovanou práci a volný čas na minuty. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem si zapisovala do notýsku denní plán a striktně ho dodržovala. Dá se říci, že jsem byla permanentně ve stresu. Pokud měl vlak nebo autobus zpoždění, vynervovala jsem se, až mě bolelo u srdce. Jakmile se narušil můj rozvrh, bylo zle. Takto jsem proplouvala životem docela dlouhou řádku let, až jsem procitla. Pro samé plánování mi nezbýval čas na skutečné žití!
Dále jsem pochopila, že život každého člověka je veden určitým směrem a je úplně jedno, zda plánuje či neplánuje. Jinými slovy: všechno dopadne přesně tak, jak dopadnout má, tak proč si ničit zdraví nervováním. Já jsem dostala poslední životní lekci od své kamarádky vloni.
Každý rok se pravidelně začátkem září zúčastňuji extrémního přechodu Beskyd, závodu v horském maratonu Beskydská sedmička. Jedná se o noční závod dvojic (3 tisíce účastníků), v kategorii short trojic, 96 km dlouhý s převýšením 5 500 m a v časovém limitu. Kategorie jsou rozděleny podle věku, poslední je od padesáti let. Absolvovala jsem ho 5x v kategoii mix, tzn. muž a žena (1x první, 2x druzí, 1x třetí, 1x jsme pro zranění nedošli).
Vloni jsem zkonstatovala, že na stavy, kdy si člověk během jednoho dne sáhne několikrát na úplné dno, už nemám sílu, a tak jsem si krásně naplánovala, že rok 2015 bude pro mě posledním, ale zároveň i vítězným. Od 1. ledna jsem poctivě trénovala a hledala parťačku, poněvadž v kategorii ženy jsme měly o hodně větší šanci na první místo. Moje nejlepší kamarádka (o 16 let mladší) mě uprosila, abych přihlásila ji, že poběží se mnou a určitě vyhrajeme. Nebudu popisovat, co provedla, ale dopadlo to tak, že neunesla závod psychicky ani fyzicky, a tím pádem jsem ani já nemohla podle pravidel závod dokončit.
Proč to píši? Protože se jednalo o mou nejlepší kamarádku, kterou mám velmi ráda a kdyby mi to udělal kdokoliv jiný, vyškrtla bych ho navždy ze svého života. Dlouho jsem přemýšela, proč se tak stalo. Souhra náhod, lajdáctví, nezodpovědnost? Nebo jsem měla dostat ponaučení, že co člověk, to originál, a má se respektovat, jaký je?
I když jsem tam nahoře na ni křičela, pak probrečela celou noc, nakonec jsem jí odpustila a poděkovala, že mi otevřela oči. Spousta lidí to nedovede pochopit, ale já vím, že to tak zkrátka mělo být.
Po loňském fiasku jsem se znovu přihlásila, našla novou parťačku z Beskyd o 30 let mladší. Rozdíl mezi minulými ročníky spočívá v tom, že je mi jedno, zda vyhrajeme nebo ne. Ona trénuje v Beskydech, já v Českém středohoří a buďto to vyjde nebo nevyjde. Ale tentokrát už skutečně naposledy. Název našeho týmu je Pozemní veverky.
"Můj plán" - je téma naší další soutěže, v níž můžete vyhrát pěkné knižní ceny. Chystáte rekonstrukci domu, nebo stěhování z většího bytu do menšího? Rozhodli jste se, že se s partnerem vezmete? Chcete se naučit hrát golf, anebo zkusíte malovat? Budete studovat univerzitu třetího věku nebo si hodláte udělat řidičák? Připravujete nějaký zajímavý výlet či dokonce exotickou dovolenou? Napište nám, co plánujete! Pravidla soutěže najdete zde.
