Do dva kilometry vzdálené sousední vesnice chodil Bohdan Pazderník vždy pěšky. Cílem jeho cesty býval hřbitov s ostatky rodičů a četných kamarádů. Cestou míjel dvě hospody a také kostel. V hospůdkách se někdy zastavil, kostel míjel padesát let zcela programově. S náboženskou otázkou a kouřením se vyrovnal velice záhy. Vnitřek kostela mu ale utkvěl v paměti. Pořád viděl dva nástěnné obrazy přímo na omítce s věnováním. Na jednom bylo Věnovala děvčata z Uhřic léta páně 1930, a na druhém Věnoval Blažej Budík, rolník z Uhřic. Tento sedlák se tak stal nesmrtelným. Také mu v mysli utkvěla kasička v podobě černouška, který po vhozené minci pokyvoval hlavou. Zde také malý Bohdan odolal pokušení ukrást z Betléma volně loženou ovečku. Zvítězil strach a jeho lepší já. Jako starý muž se ale nepřestal divit, jak bylo možné, že z neuzamčeného kostela nezmizel celý Betlém? Byla holt jiná doba.
Toho dne se v kostelíčku konal pohřeb rodáka Vincka Hovorky. Začátek v patnáct hodin, autobus pro smuteční hosty bude přistaven o půl hodiny dříve. Bohdan dodnes nepochopil, proč se dostavil na seřadiště smutečních hostů, když cíl cesty je vzdálen jen dva kilometry od zastávky. Vždy do vesnice a na hřbitov chodil pěšky. Posléze mu přítomnost šedivých hlav, četných holí a jiných pomůcek připomněla smutnou skutečnost. Na dálkový pochod to tentokrát nevypadá.
Několik minut před patnáctou hodinou přešlapoval Bohdal před svatostánkem. Citelně se ochladilo a začalo jemně mrholit. "Musíš pod střechu,“ rozhodl se smuteční host a zmizel v kostele. Usadil se do poslední lavice a začal se rozhlížet. Kostelíček se po padesáti letech nezměnil. Jenom se mu zdál nějaký menší. Pohledem zkontroloval oba nástěnné obrazy. Odolaly zubu času. Asi kvalitní práce řemeslníků ve třicátých letech. Bohdan se zamyslel, dal hlavu do dlaní a v hlavě se začal odvíjet film dětství a dospívání.
Najednou byl z rozjímání vyrušen tlakem zleva. Chrám naplnila velká síla lidu a několik farníků, kteří si přisedli do lavice, jej zasunulo ke zdi. Lavice byla velmi malá a nepohodlná. Bohdan je velký stokilový a dvoumetrový chlap. Má problémy vměstnat se jako pasažér i do auta, natož do stísněné lavice. Kleknout nelze, pohodlně sedět také ne. Můžete akorát přikrčeně sedět, nebo složitě vstát.
"To přežiješ v pohodě. Teď přijde farář, posvětí rakev a zavelí k odchodu. Přiskočí nosiči a průvod se vypraví na místní hřbitov na kopci nad kostelem." Skutečnost však předčila všechna očekávání. Ozvaly se varhany a falešný zpěv nejprve varhaníka a pak i sboru. Začala pohřební mše svatá. Bohdan si stačil uvědomit, že za mlada to znamenalo nudit se nejméně hodinu.
Naštěstí byl smuteční host umístěn na konci pelotonu, takže stačil občas povstat s ostatními. Stalo se tak asi desetkrát. Také hosta překvapily dvouminutové pomlky, které, jak později zjistil, nebyly ztrátou paměti u kněze, ale cílený čas k rozjímání. Povstávání se obešlo bez problémů. Přitom si Bohdan zavzpomínal, jak se na začátku manželství zúčastnili s manželkou pohřbu tetičky Amálky v Blatnici pod Svatým Antoníčkem, coby přímí pozůstalí. Tehdy stáli mezi prvními v chrámové lodi a ceremoniářka jim velela stylem: "K zemi, vztyk!“
Mezitím se přiblížil kostelník s ošatkou. Byly v ní jen papírové peníze. Bohdan tam vhodil dvacku a byl za to stižen pohrdavým pohledem.Toho jediného asi zaujalo cizí těleso v požehnaném prostoru.
Pohřeb skončil tradičním způsobem. Bohdan ale zbystřil pozornost. Jako zavilý ateista je snad osudem konfrontován s duchovnem? Nejprve se podivným způsobem seznámil a skamarádil s předešlým katolickým knězem. Pak jeho prostřednictvím navštívil i faru. Spolu zde spořádali slivovici od farníků a štrůdl od farnic. Nakonec byl vmanipulován i na mši.
Bohdan nepochybuje, že je to jenom snůška náhod, tolik obvyklých v životě každého člověka. Legendu o jakémsi řetězci poznání Bohdan vyloučil. Z kostela odcházel mezi posledními špalírem ostatních smutečních hostí. Bez povšimnutí. Jeho přítomnost na mši nikoho neudivila, ani nepohoršila.
Náhle si uvědomil, jak se pomalu vytrácí z povědomí spoluobčanů. Prostě jednoho dne nebude a nic se nestane, jak správně zabásnil Jiří Wolker. Nebyl by to ale malý, český človíček, aby nespekuloval. Co když po smrti opravdu něco je a já bych mohl něco profláknout. Došlo mu, že se na smrtelné posteli bude určitě modlit. Za tím účelem se naučil celý otčenáš. Nechal si jej napsat celý na účtenku v hospodě U Matěle samotným katolickým knězem.
