Nahlášené půlhodinové zpoždění vlaku do Budapešti před odjezdem z Brna nevěštilo nic dobrého. Ale nějaké to zpoždění k cestování patří, tak tomu Vilda nevěnoval až takovou pozornost. Byl pověřen vedením zájezdu lehátkovým vozem Klubu cestovatelů do Chorvatska, cílová stanice vlaku Rijeka. Z půlhodiny se nakonec vyklubala skoro hodina, v Břeclavi pak rychlík přibral další hodinu a problémy se jevily na obzoru.
Spolu s průvodčím vozu z instradačního telegramu zjistili, že v Budapešti mají na přepřahnutí vozu na rychlík do Rijeky poměrně málo času. Neustále počítali minuty zpoždění a časovou rezervu, ale bylo téměř jisté, že při takovém zpoždění to nebude možné stihnout. Ještě z Břeclavi ze stanice Vilda zatelefonoval cestování znalému klubovému kolegovi, aby se pokusil informovat slovenské a jejich prostřednictvím i maďarské železničáře o jízdě jejich vozu s poukázáním na možné posečkání s rychlíkem do Rijeky. Do poslední chvíle v to doufali, neboť nějaké minuty ze zpoždění cestou se přece jen zkrátily, ale již při vjezdu do Budapešti na nádraží Keleti bylo jasné, že „jejich“ rychlík uhání již po trati určeným směrem, ale bez nich.
Byla sobota večer, ve voze čtyřicet účastníků zájezdu. Dle jízdního řádu další přímý vlak do Rijeky jel až ráno v sedm hodin, ale bohužel ne z nádraží Keleti, nýbrž z jiného budapešťského nádraží, a to z Déli. S průvodčím vozu se vydali shánět někoho z dozorčích stanice, protože jejich vozu si po zastavení vlaku nikdo nevšímal. Vilda účastníky o situaci samozřejmě informoval, ti však tušili blížící se problémy a začínali být značně nervózní. Zvláště někteří, kteří hned měli plno rad co a jak je nutno zařídit. Po nějakém čase paní dozorčí provozu našli, situaci jí pomocí němčiny a instradačního telegramu vysvětlili. Jediná možnost pro ně ještě únosná, byla odjet z Budapešti ráno v sedm hodin dalším nejbližším přímým vlakem. Dozorčí o tom však nechtěla ani slyšet, s vozem by bylo nutno posunovat a převážet ho až na nádraží Déli. Sdělila jim, že pojedou podle instradačního telegramu, ale bohužel až další den, tedy o 24 hodin později.
V Chorvatsku však na ně čekala jiná skupina, která se vozem měla vracet zpět, a řešení s takovou časovou prodlevou nebylo možné. Na první pokus však nic nezmohli a navíc jim ještě bylo sděleno, že všichni musí opustit vůz, protože bude přemístěn do kolejiště mimo nástupiště. Vrátili se s nepořízenou zpět k vozu a přemýšleli co počít. Nezbývalo nic jiného, než se o to stejné pokusit znovu později. Byla doba střídání směn, dali do igelitky dvě láhve fernetu, pár piv a šli zkusit znovu štěstí. Nebylo to jednoduché, ale po souhlasu nastupujícího dozorčího je nakonec přece jen asi za půl hodiny převezli na nádraží Déli a přislíbili, že ráno pofrčí na rychlíku přímo do Rijeky. Vilda musel ještě večer telefonovat do Klubu do Brna a také do Chorvatska jejich partnerům, jaká nastala situace a že přijedou o dvanáct hodin později. Mimo jiné též z důvodu zajištění autobusu z Rijeky na ostrov Krk do Šila. Podle směrnic měla skupina lehátkový vůz správně opustit, ale maďarští železničáři ho přistavili na kolej blízko jejich útulku, kde tekla voda a bylo možno použít WC, a nechali je i ve voze přespat.
Ráno opravdu odfrčeli v sedm hodin, autobus ve Rijece na ně po telefonické domluvě čekal, se skupinou se vystřídali přímo u autobusu, aby ti stihli vlak zpět. S vedoucím Vilda stačil prohodit jen pár slov. Také se na ně čekalo s večeří, i když bylo již kolem deváté večer. Vilda rozhodl, že skupina nejprve povečeří a pak se teprve postará o ubytování. Někteří z účastníků celou dobu všechno jen kritizovali, všechno bylo podle nich špatně. Ubytování bylo zajištěno v soukromí v několika domech od sebe dost vzdálených, takže než ubytoval poslední účastníky a sebe, byla již skoro půlnoc. Od prvního dne byl celý týdenní pobyt však již v jednom kuse narušován problémy některých nespokojených účastníků, i když vše již docela klapalo. Od části účastníků se na něj snesla kritika za to, že restaurace, ve které měli zajištěnou polopenzi, byla moc daleko od ubytování. Přitom od nejvzdálenějšího „jejich“ domu byla asi patnáct minut chůze a na dovolené snad nebylo kam spěchat.
Vyvrcholení problémů nastalo, když jednoho z účastníků poslední den pobytu odvezli do nemocnice s nějakým kolapsem. Vilda se dodatečně dověděl od jeho paní bytné, že dotyčný celé dny řádně holdoval pití alkoholu a v těch vedrech, která zrovna panovala, se pak nebylo co divit. Za pár hodin jej z nemocnice propustili. Paní domácí se sama nabídla, že ho nechá ještě do večera do odjezdu odpočívat v jednom pokoji, aby nemusel trávit čas venku ve velkém horku. Skupina odjela do Rijeky autobusem až navečer. Původně se mělo odjíždět již ráno a do večera čas přečkat pobytem ve městě. Vilda pozdější odjezd ze Šila zařídil u chorvatských partnerů, stálo to sice nějakou tu sumu navíc, ale účastníci tak nepřišli o den pobytu, o který je připravilo zpoždění při příjezdu. Pán postižený náhlou nevolností pak přijel i s manželkou večer taxíkem přímo na nádraží.
Druhý den ráno ve voze Vilda zjistil od průvodčího, že již za jízdy v noci si ten „nemocný“ pán dal u něj dvě štamprličky kořalky. Celou cestu musel Vilda přeslýchat na všechno kritické poznámky, že byl rád, až cesta zpět skončila. Ani ho moc nepřekvapilo, když na něj přišla písemná stížnost, že se po celou dobu dostatečně účastníkům nevěnoval, zvláště při mimořádném pobytu v Budapešti, čímž bylo zřejmě míněno to, že s nimi celou noc nepopíjel alkohol a dovolil si několik hodin ve voze pospat. Mimořádnou situaci jako vedoucí tedy prý vůbec nezvládl.