Už dávno neplatí, že výrazy jako nemám čas či nestíhám patří jen do slovníků mladých či zaměstnaných lidí. Naopak, používají je čím dále častěji i dříve narození, dokonce penzisté. Ne vždy ta slova svědčí o tom, že je jejich životní styl ideální.
V posledních letech jsme si zvykli na výraz aktivní senior. Kdo není aktivní, je divný. Vrstevníci se na něj někdy dívají jako by byl starý, nemoderní. Rychlý způsob života prolezl celou společností a ovládl všechny věkové kategorie.
"Od většiny mých pacientů slyším slova: Nestíhám, nemám čas na sebe na nic," říká lékař Jan Hnízdil. "Říkám jim: Zvolněte, zpomalte, zastavte se. A oni na to: Ale jak, když nemám čas," vysvětluje.
Šestašedesátiletá bývalá účetní Anna z Prahy tvrdí, že v penzi používá výraz nemám čas stejně často, jako když pracovala. Kvůli chronickým bolestem zad šla do předčasného důchodu, ale připadá si v něm stejně unavená, jako když chodila do práce.
"Přihlásila jsem se totiž do jógy. Jezdím na ni dvakrát týdně odpoledne ze Smíchova do Vršovic. Další dvě odpoledne v týdnu jezdím hlídat vnučku na Jižní Město. O víkendu jezdím za mužem na chatu, on se tam v penzi odstěhoval téměř na stálo. Každé pondělí ráno se vlakem vracím zpět do Prahy. Ve výsledku mám pocit, že jsem stále v autobuse, ve vlaku nebo v metru. Domů přicházím unavená. Když si pak něco málo uvařím a poklidím, jsem totálně vyčerpaná. Mám špatnou náladu, bolesti, jsem podrážděná. Je to paradox, jsem v penzi a mám dojem, že nic nestíhám," vypráví.
Vystihuje životní styl mnoha seniorů jednadvacátého století.
Nedávno si v jedné redakci vyprávěly tři čtyřicátnice o svých matkách. Jedna řekla, že její maminka většinu času tráví u televize nebo nebo čtením na zahradě. Že se jí nechce nikam chodit, nechce navazovat nové kontakty, je vpodstatě líná a spokojená. Ostatní ženy se zhrozily: Musíš ji donutit k aktivitě! Přihlas ji do nějakého kroužku klidně proti její vůli! Doma prostě sedět nesmí, musí být aktivní!
"Mám pocit, že když dnes starší člověk pořád někam neběhá a nežije společensky, je považován za podivína, ale moje máma je prostě samotářka a tento zůsob života jí vyhovuje," vysvětluje dotyčná. Socioložka Helena Haškovcová označuje čas v penzi za období, ve kterém člověk už nemůže dělat to, co dosud. "Společnost nabízí prostor a možnosti pro realizaci činností po odchodu do starobního důchodu, ale jejich samotná realizace záleží na chtění každého jednotlivce," upozorňuje. Jinými slovy, ne každému musí vyhovovat dnešní trend, že poslední část života je nutné trávit ve společnosti, cestováním, vzděláváním se.
"Každý člověk je jiný. Někdo v důchodu zjistí, že mu zdraví neslouží tak, jak by si přál, má málo peněz na koníčky, které by chtěl dělat, chybí mu lidé, na které byl celý život zvylý a pak je zklamaný a otrávený," vysvětluje Helena Haškovcová. Zkrátka, problém je v tom, že mnozí máme od penze nyní přehnaná očekávání. Třetí etapu života máme spojenu s takzvaným užíváním si, se spoustou aktivit a zábavy. A když to kvůli zdraví, nedostatku sil či peněz nejde, jsme frustrovaní.
"Skončila jsem v penzi u psychiatra a beru antidepresiva," říká jednasedmesátiletá Marta z Ostravy. "Měla jsem přehnaná očekávání. Myslela jsem, že budu dokonalá babička, partnerka a ještě zvládnu aktivní život plný sportu a zábavy. Jenže můj muž nikam nechtěl chodit. Nebaví ho divadla, výstavy, plesy ani výlety. Nemá rád, když je pohromadě hodně lidí. Já nechtěl, abychom v penzi seděli doma, tak jsem ho stále nutila k nějakým aktivitám. Koupila jsem nám kola, pořizovala lístky do divadla, zájezdy k moři. Dokonce jsem si kvůli tomu půjčovala peníze. Podlehla jsem pocitu, že když v penzi nebude takzvaně aktivní, zestárneme nějak dříve. Hektický způsob života mě poznamenal. Hádali jsme se, začal jsem mít deprese, byla jsem závislá na prášcích. Místo klidného důchodu jsem se chovala jako hysterka," vypráví o sobě otevřeně.
Když člověk podlehne pocitu, že by měl dělat to, co dělají všichni kolem něj, je nebezpečné. Právě ve vyšším věku by mělo být běžnější, že už má člověk svůj názor, že ví, co mu sedí a co ne. Na současnosti je nejlepší to, že nabízí spoustu možností jak prožít život, ať je člověku dvacet nebo sedmdesát.
Mezi ty možnosti patří nejen sport, kultura, cestování a jiné aktivity, ale také procházky o samotě v lese, čtení si v křesle, koukání na televizi, zkrátka lenošení. Nějaký ten prolenošený den je totiž někdy prospěšnější, než den, ve kterém si desetkrát pomyslíme: Nemám čas, nestíhám.
