Vojna měla na kahánku, ale držela mne pod krkem ještě o jeden měsíc navíc. Stále strašily za zády sovětské rakety z Kuby už stažené. Pravda, vojna je na příběhy hojná a mohl bych jich ještě pár vyprávět. Třeba, jak se kousek od kasáren v hospodě poprali příslušníci naší roty s vojáky ze strážní roty, kolik bylo rozbito stolů a židlí, vyraženo zubů a stráveno dnů v base. Zaujala by jistě třeba historka o vojínovi Tothovi, za kterým přijela Marienka až z Humenného, jak ji propašoval do kasáren a na tři dny se s ní zavřel ve výstrojním skladu. Na to, že je nezvěstný, se přišlo hned, kam se ukryl, až v pondělí, když dovezli čisté prádlo. Tři dny z medových týžďňov se změnily na čtrnáct dní nedobrovolného pobytu v cele.
Velmi očekávaný byl každý výjezd ministra národní obrany generála Lomského na státní návštěvu do některého ze států tábora socialismu. Před odletem jsme naváželi k letadlu na ruzyňské letiště pomocí dvou Moskvičů kombi proviant, který ministr s sebou vozil. Byl vesměs tekutého charakteru, byly tam různé lahůdky, ale i drobné dárky. Pro řidiče a jejich pomocníky to bylo neskutečné lákadlo. Protože však všechno bylo v originálním balení, tedy v bednách, bylo nutno ukrást celou bednu. Podařilo se to jednou, když ministr odlétal do Moskvy. Po dohodě se skladníkem na MNO naložily osádky Moskvičů o dvě bedny vodky víc a cestou na letiště je předali jednomu z našich řidičů, který jezdil pro generální štáb. Jedna bedna byla pro nás, druhá pro vojáky ve skladu MNO. Likvidace byla dohodnuta na příští den večer a stanoveno, že se vypijí jen dvě až tři láhve.
Když jsme dopíjeli třetí, bylo už na rotě takové srocení vojsk, že hrozilo reálné nebezpečí vypití všech dvanácti láhví a provalení celé akce. Po dohodě s dozorčím útvaru jsem iniciativně vyhlásil cvičný poplach, a když se vojáci rozeběhli na své světnice a hledali masky, atomkecky atd., zase jsem jej odvolal. Láhve skončily u staršiny ve výstrojním skladu pod hromadou ušanek, které se fasovaly až na podzim. Postupně se vytrácela jedna za druhou, až studna hojnosti vyschla docela. Když nad tím tak uvažuji, současné mladé generaci odpadne jedno velmi frekventované téma mezi muži v hodpodě u piva nebo panáků rumu a jiných tekoucích pochutin.
Blížil se konec mé vojenské anabáze, a když byl začátek srpna, zavolal mě velitel roty, vlídně se usmíval a, už když jsem byl ve dveřích, pokynul, abych se nehlásil a sedl si na židli ke stolu.
"Tak podívejte. Rychle a stručně. Ta Kuba ještě není v cajku, a tak vám musím sdělit, že se budeme spolu vídat i po patnáctém srpnu, kdy jste měl odejít do civilu. Prodloužili vám to bez udání délky a důvodu. Navíc nemám prozatím za vás náhradu. Tak se nemračte a vydržať."
Vypadl jsem z kanceláře jako opařený. Když jsem to svěřil staršinovi, prohlásil, že je to důvod se napít, a zbytek dne jsme strávili v hospodě vedle Internacionálu. Až jsme byli v nejlepším, otevřel Benda své srdce dokořán. I když jsem to tušil, až teď jsem v plné nahotě zjistil, že vedle mne sedí mafián non plus ultra, prostě nepřekonatelný. Svěřil se mně, že kšeftuje v rámci celého praporu s body, které dostávali vojáci z povolání na fasování výstroje. Potřeboval vykšeftovaný materiál odvozit z kasáren na svoji chatu, která sloužila zároveň jako sklad tohoto kontrabandu a dobře věděl, že jako velitel čety mám možnost použít auta k zajíždění, což jemu nebylo dáno.
Nebyl jsem žádný svatoušek, ale celá akce se mně zdála přece jen riskantní. A tak jsem s díky odmítl.
"Nevadí, ty kluku moravská, to vaše víno našemu pivu nešahá ani po kolena, ale v čas nouze i já poruším své zásady. Poď sem, ať tě obejmu. A kamarádi až na půdu."
Když jsem za měsíc skutečně vojnu končil, vezli mě na Wilzoňák šestsettrojkou a kromě mého skromného zavazadla mně předali dva vojenské vaky. Byly v nich hnědé důstojnické kanady, mnoho párů zelených ponožek, spousta košil v téže barvě, kompas, dvě ušanky, pouzdro na vojenské mapy s lupou, pět ešusů, dvanáct sad příborů a kdoví co ještě. Nejvíc bylo trenýrek. Kdyby je manželka později nezačala používat jako hadry na úklid, používal bych je dodnes. A co že bylo nahoře v jednom z vaků. Cedulka s nápisem: Venda Benda.
EPILOG:
Na vojně jsem už nikdy nebyl. Ani na pár dní. V témže roce mě povýšili na podporučíka, v roce 1970 degradovali na vojína, v roce 1990 opět povýšili, dokonce na poručíka a o pár let později mě vyškrtli z evidence.
