Zubaté sluníčko svými bicepsy rozevírá šedé mraky a hrdě se prosazuje na obloze. Tu zašimrá svými paprsky pučící narcisky, tu prohřeje ospale lezoucím broučkům krovky, anebo kontroluje zpívajícím kosům jarní písňové takty. Jó, jó, přišlo nám jaro! Je na čase paní Zimě „vystřihnout“ rozlučkové pukrle. Já si ukládám své lyžařské nářadí do sklepa, kde bude čekat dobře deset měsíců ve futrálu, než napadne sníh a pojedu opět lyžovat. Letos jsem lyžování moc nedala, byla jsem jen 2x na běžkách a jednou sjezdovat, ale pokaždé to byl prima zážitek. Obzvláště zážitek ve Francii, v oblasti středisek La Plagne/Les Arcs, o kterém vám, s dovolením, povyprávím.
Dvoupatrovým autobusem s vlekem, do posledního místa obsazeným, jsme z Prahy odjížděli za svitu měsíce. Cesta nocí uběhla bez problémů, vezli nás skvělí řidiči. Za rozbřesku jsme ještě ujížděli Švýcarskem, ale už při poledni jsme projížděli údolím v sevření prudce se dmoucích masivů Savojských Alp. Na konci jednoho městečka jsme zatočili do stráně, v níž se mezi stromy stříbřila klikatá cesta. Prudce jsme stoupali vzhůru a lesní porost jsme zanechávali v údolí. Podezřele jsem se dívala z patrového okna autobusu na obnaženou krajnici úzké vozovky. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem, při pohledu na sráz za dřevěnými svodidly, podlehla představě, že se pod koly autobusu krajnice utrhne a náš autobus bude válet sudy. Raději jsem zavřela oči a ani nedutala. A nebyla jsem zřejmě sama, v autobuse bylo totiž ticho jako v kostele.
Jakmile jsem postřehla opadnutí napětí uvnitř autobusu, které jednoznačně vyvolalo krkolomné motoristické stoupání do vrchu, koukla jsem opětovně z okna. Za sklem se ve slunci vlnily bílé pláně prostehované sítí lanovek. „Pusinko, jsme tady!“, objal mne přítel, když odtušil můj úžas. Vjížděli jsme do známé lyžařské oblasti La Plagne (ZOH 1992), která patří mezi nejvyhledávanější zimní střediska v Evropě, potažmo i na celém světě. Středisko bylo vybudováno s cílem zabránit početnému odchodu obyvatel z regionu a v důsledku toho i úpadku vesnic, protože poválečná tradiční zemědělská výroba ani místní doly už nemohly uživit mladou generaci a bylo třeba najít způsob, jak využít potenciál tohoto vysokohorského kraje a nastavit jeho vzrůstající prosperitu. Středisko bylo, dle některých zdrojů, poprvé otevřeno na Štědrý den roku 1961. Neustále se vyvíjí, nejen co do rozsáhlosti, ale i modernizace vleků, lanovek či typické urbanistické zástavby.
V roce 2003 bylo středisko La Plagne propojeno s lyžařskou oblastí Les Arcs prostřednictvím dvoupatrové visuté kabinové lanovky, údajně jediné svého druhu na světě, která pojme po sto lidech na každém patře, pojmenované Vanoise Express. Toto propojení dalo vzniknout velkému areálu Paradiski o rozloze cca 100 km2, 425 km sjezdovek v rozpětí nadmořské výšky od 1 250 m do 3 250 m, se 100 různých lanovek a vleků. Oblasti vévodí vrchol – Bellecote 3 417 m n.m., pak dva ledovce Varet s ledovcem la Glacier de la Chiaupe, který je současně nejvýše položeným lyžařským areálem této oblasti. Dříve oba ledovce poskytovaly i letní lyžování. Dnes megaareál Paradiski tvoří 10 lyžařských propojených skiareálů, nad jejichž savojským turistickým mikroklima drží ochrannou ruku majestátná hora Mont Blanc.
„Koukejte, tááámhle!“, máchal jeden ze spolucestujících rukou, div mi oko nevypíchl, a ukazoval směrem k obrovskému hotelu, ke kterému se náš autobus plížil po strmé klikaté vozovce z posledních sil.
„To je ten sněžný parník!“, pokračoval pán v krešendu svého údivu a vytrčenou ukazující rukou nadále ohrožoval mne a ostatní. Nikdo mu to samozřejmě neměl za zlé, neboť jsme se do jednoho nechali svést k objevnému zkoumání obrovité budovy. Všimla jsem si, když jsme se k nepřehlédnutelné stavbě přiblížili, velkého nápisu mezi balkony: Aime La Plagne 2100. Došlo mi, že jsme v cíli.
Obří komfortní budova, která skutečně působí jako gigantická výletní loď, nás při ubytovávání spolkla jako malinu. Uvnitř „parníku“ je na 1000 apartmánů (pro 2 nebo 4 nebo 6 osob), dále na přízemí, případně zvýšeném přízemí, se nachází restaurace, puby, bary, kadeřnický salon, pobočky cestovních kanceláří, bank a provozovatelů telefonních služeb, nechybí obchody se sportovním zbožím i oblečením, ani speciální obchody se sýry nebo suvenýry. Dále vám zde může posloužit společenský sál, kino, sportovní hala i posilovna. Je třeba zmínit, že v útrobách hotelu je nástupní a současně výstupní stanice bezplatné visuté lanovky Telémétró, která denně pendluje až do pozdních nočních hodin (01 hod.) do sousedního skiareálu La Plagne Centre a zpět.
Zabydleli jsme se v apartmá č. G15, které bylo s balkonem a za příplatek s jižním výhledem na sjezdovky. Bez odkladu jsme šli vyzkoušet lanovku Telémétró. V několika minutách jsme se přemístili do sousedního, jak již bylo zmíněno, ale i nejstaršího skiareálu La Plagne Center. Prošmejdili jsme celou centrální část, udělali si představu, na které z nabízených sjezdovek případně vyzkoušíme noční lyžování. Také jsme se zastavili u pomníčku zahynuvších parašutistů, nenápadné dominanty malého parkoviště, kde se ve čtvrtek v sezoně konají trhy (z velké části se sýry), a také jsme odlovili kešku, věnovanou právě tomuto pietnímu místu.
Sedm nocí a plných šest lyžařských dní bylo před námi. Když jsem si před sebe rozložila mapu s nákresem lanovek a sjezdovek, zapochybovala jsem, zda se nám podaří všechny projet. Každý den jsme si dali cíl, předběžný plán. Lyže jsme téměř v apartmá nazouvali už před 9tou hodinou. Po manžestru jsme sjeli po jednoduchém 300 metrovém svážku ke kabině, kterou jsme se nechali vyvézt na vrchol Grande Rochette (2 505m). Vrchol jsem si oblíbila nejen pro jeho krásné výhledy, drátěnou siluetu srdce nebo kontroverzní ledovou sochu velblouda. Moje obliba měla prostý důvod. Bylo zde k použití voňavé, čisté wecko. Z vrcholu se dalo sjíždět několika směry a my si prvně vybrali červený sjezd do údolí Champagny (1 250 m), podruhé jsme sjeli po upravených modrých sjezdovkách do Plagne Bellecote (1 930 m), abychom v zápětí vyšplhali kabinou na Roche de Mio (2 700 m), který nabízí mimořádně krásný výhled na Mont Blanc. Z Roche de Mio jsme pokračovali visutou lanovkou a sedačkou na ledovec Glacier da la Chiaupe (3 127 m), jindy jsme po výhradně modrých sjezdovkách přes tunel sjeli do skiareálu Belle Plagne (2050 m), anebo převážně červenou cestou sjížděli až do Montchavin (1250 m), což dávalo možnost 7 kilometrového carvingového špásování s neuvěřitelně upraveným sněhovým povrchem sjezdových tratí.
Jednoho dne, když jsme se rozhodli vyjet na ledovec Glacier de la Chiaupe, pokusili jsme se odlovit kešku. Z geomapy jsme věděli o jedné kešce ukryté někde na ledovci a věřte, kačer = lovec keší, když zjistí, že je atraktivní keška na dosah, hledá, dokud nenajde, a to ještě posedleji, když si je vědom, že mu do statistiky schází odlov kešky z nadmořské výšky 3000 m a výš. Při odlovu kešky jsme museli sjet ze sjezdovky na volný neupravený terén. Kešku jsme našli, ale bohužel se zklamáním, neboť souřadnice místa ukrytí kešky signalizovaly výškový parametr pouze 2 980 m nad mořem. Nu, i tak nakonec radost, neboť přidanou hodnotou odlovu bylo objevení vchodu do zdejších jeskyní (vstupné s poplatkem), o kterých jsme neměli potuchy. Dobrodružné sjíždění ledovce odlovem kešky nekončilo. Rozhodli jsme se, že sjedeme tento „kopec“ po černých sjezdovkách, které patří mezi nejdelší v La Plagne (v kombinaci s úseky červených tratí je to celkem cca 15 km).
Černé svahy nejsou upravené, jsou samá boule a ledové plotny. Sklon byl,řeknu opisem, padák. Na mapách jsou tyto trasy značené černou linkou a slovem Natur, tedy že jsou přirozeně tvořeny. Sjezd byl náročný, ale vedli jsme si dobře. Nepadali jsme. Ovšem okolo nás se někteří sjezdaři váleli mezi muldami jako vorvani. S velkým postřehem jsme se museli vyhýbat opuštěným hůlkám nebo lyžím, někdy rukavicím i helmám, které lyžaři při pádech trousili po svahu. Patnáctikilometrovou jízdu jsme si náramně užili, jen naše kolena bědovala bolestí a laktát ve svalech signalizoval: STOP! – čas k odpočinku. A tak jsme sundali lyže, nechali je v klidu ležet na kraji sjezdovky a vydali se do bezprostředně přilehlé vesničky Montchavin.
Tato vesnička vstala před několika desetiletími z mrtvých. Na konci 70. let minulého století v ní žilo něco přes 10 obyvatel. Vznik areálu Paradiski demografickou křivku této nejautentičtější vesnice francouzských Alp oživil. Ze starých dřevěných chat jsou po moderních, ale stylových úpravách, k vidění načačkané penziony, jejichž vnější fasáda je z kamene a dřeva. Uličky jsou úzké a klikaté, dlážděné kulovitým kamením. Kousek od malého náměstí směrem ze svahu můžete vidět v italském stylu skromně se krčící kostelík – kapli, která byla vysvěcena sv. Agátě, sicilské panně a křesťanské mučednici (podle legendy ji římští vojáci při mučení kleštěmi utrhli obě prsa a před upálením ji zachránilo zemětřesení), hlavní patronce Katánie, ochránkyni před zemětřesením a erupcemi Etny. Od 20. století je sv. Agáta uctívána také jako patronka chránící před nemocemi (nádory) prsou. Před kaplí je malé shromaždiště, z něhož je krásný pohled na Mont Blanc. Chvilku jsme vesničkou ještě bloumali (v lyžácích) a odpočatí z vysilujícího sjezdu z ledovce jsme pokračovali sjezdařsky dovádět do oblasti Les Arcs, kam se lze dostat jen obří již zmiňovanou lanovkou Vanoise Express.
Za našeho pobytu jsme lanovkového obra využili k přemístění do lyžařského kotle Les Arcs ještě několikrát. Jízda ve výšce 380 m nad údolím trvá jen 7 minut a při jasném počasí zaručuje krásnou vyhlídkovou podívanou.
Les Arcs je podobně jako La Plagne tvořen několika skiareály, které vesměs v názvu odlišuje pouhé číslo, znamenající nadmořskou výšku. My jsme se snažili na lyžích navštívit prostřednictvím nabízených sjezdovek všechny skiareály, ale především nás zajímal ledovec „červená jehla“ Aiguille Rouge (3 226 m), kde jsme zažili dechberoucí výhled na Mont Blanc (já familiérně říkala výhled na Montýska; byl s námi vždy a všude), dále bohužel neúspěšný odlov kešky a sjezd s 2000 převýšením snad všemi myslitelnými lyžařskými reliéfy, tj. od pustých skal přes pláně až po hustý les. Absolvovali jsme tak další z nejdelších sjezdů v Alpách.
Co jsme si také nenechali odpustit, byla návštěva nejmladšího skiareálu Les Arcs 1950, postaveného kanadským Intrawestem. Byl postaven v roce 2003 a je uváděno, že je v Evropě jediný svého druhu, neboť se jedná o seskupení luxusních rezidenčních i tradičně vyhlížejících hotelů (výhradně se střešní krytinou z břidlicových tašek), které nabízí ubytování vysokých nároků včetně luxusních lázeňských a relaxačních služeb. V celém areálu se nesetkáte s automobilem, vše se dá zařídit pěšky nebo na lyžích.
Za týdenního pobytu jsme na lyžích navštívili snad všechna zákoutí, která v mega areálu La Plagne/Les Arcs jsou k dispozici, každý den s výjimkou jednoho dne, kdy jsme najezdili 110 km, jsme se odměňovali posezením v nějaké horské chatě na kávičce nebo dobrůtce. V den odjezdu, kdy už nám neplatil skipas, vydali jsme se pěšky po okraji jedné ze sjezdovek, kterou jen zřídka někdo sjížděl a užívali si posledních nádherných výhledů nad údolím Tarentaise na Montýska (Mont Blanc). Po hodině a půl jsme sešli prudkou sjezdovku, poseděli naposled v hospůdce u lanovky La Roche, prohlédli si bobovou dráhu – pozůstatek z Olympijských her v Albertville 1992 a bezproblémově se skibusem vrátili do hotelu, kde jsme už měli sbaleno.
Ve stanovený čas dorazil před hotel nám známý dvoupatrový autobus s vlekem. Posmutněle jsem nastoupila, uvelebila se na svém přiděleném sedadle a plna sněhobíle prosluněných dojmů jsem při odjezdu laskavým úsměvem mávala La Plagne. „Bylo mi tu krásně“, říkala jsem si v duchu a za vrnění sjíždějícího autobusu do údolí jsem odevzdaně usnula.
