Na vojně se ledacos "šustlo" a neobešlo to ani mne. A jak souvisí kožený kabát a zhrzená láska? Čtěte. Dočtete se, že pouze časovou shodou dvou událostí. Týden střídal týden, opratě jsem v četě držel bez problémů a víceméně jsem se flákal. Ráno jsem si odbyl nástup, kdy bylo jako veliteli první čety mou povinností zastupovat velitele roty. Ten totiž pravidelně přicházel tak říkajíc s křížkem po funuse a na nástupiště dobíhal ještě s nezavázanými kanadami. Pohled na moji četu byl žalostný, protože se obvykle sešlo pět až šest maníků, kteří měli tu smůlu, že je na generálním štábu požadovali až na osmou hodinu. Ostatní to měli zařízené tak, že po dohodě s žadatelem a dispečerem vyjížděli už před sedmou a nemohli se tedy nástupu zůčastnit.
Po osmé jsem obvykle dvě hodiny pro případný zbytek čety přednášel techniku nebo jim naléval do hlavy současnou politickou omáčku. Protože mně chyběl trychtýř, tekla omáčka místo do hlavy přímo pod stůl. Na zbytek dne se "zašili" ke svým vozidlům, mazlili se s nimi a dělali jim pomyšlení.
Asi po třech týdnech jsem dostal první opušťák v rámci dozvuků úspěšné scénky na soutěži, a tak jsem pobyl tři dny doma, pochválil se úspěšným začátkem mé vojenské kariéry a povykládal manželce, co je v Praze nového. Podíval jsem se i mezi techniky na hospodářství statku a tam mne ihned odchytil správce, který začal nenápadně:
"Tak co. V Praze je blaze, počítám i vojákovi. To není jako tady u nás, kde pohraničníci kromě hospody a kina nemají žádné povyražení".
"To byste se divil" namítal jsem "i v Praze vojáci skončí na vycházce především v hospodě. A vyvádějí jako pominutí."
Chvíli jsme povídali a pak to přišlo.
"Po té opravně mého kožeňáku jste se podíval?"
Zalhal jsem jako když tiskne.
"To víte že jo. Opraven je tam spousta, ale do opravy berou jenom nepoškozené věci."
Sáhl do skříně za psacím stolem.
"Podívejte, je přece celkem zachovalý," přikrášloval skutečnost, "tak to prosím vás zkuste". Kabát vložil do krabice, převázal motouzem a vtiskl mně balík do ruky.
"Doufám, že to nebude stát majlant a předem děkuji."
A tak jsen se na útvar vrátil nejen s taškou plnou dobrot, kterými mě zásobila manželka, ale i s kožákem.
V dalších čtrnácti dnech jsem střídavě listoval v telefonním seznamu a navštěvoval zjištěné opravny s balíkem v ruce. Když mě vypoklonkovali už v šesté opravně, vzdal jsem to a zastavil se v Chemodroze. Koupil jsem hnědou barvu na kůži, široký štětec, dva plátky smirkového plátna a v kuchyni si vyžebral pár kůží ze špeku.
Jednoho odpoledne jsem vynesl kožák na terasu, přehodil jej přes zábradlí, lehce ošmirgloval, otevřel láhvičku s barvou, nalil do misky a začal s natíráním. Najednou se ozvala rána, jako když padá hromada fošen, a já zbystřil pozornost. Udělal jsem ještě pár tahů štětcem, na chodbě se ozval dusot běžících nohou a ve dveřích na terasu se objevil dozorčí roty.
"Domény sa zastrelil," zařval na mne "poďte honem. Krista Boha, čo budeme robiť?"
Chvíli jsem na něj zíral jako zkoprnělý.
"Kde?"
"V sklade zbraní."
Rozeběhli jsme se ke skladu. Byl bezprostředně vedle stolku dozorčího, ze zámku trčel klíč.
Uvnitř ležel na zemi vojín Domény, vedle něj samopal a loužička krve.
"Utíkejte pro doktora" štěkl jsem na dozorčího. Doktor měl ordinaci ve vedlejší budově. Klekl jsem si k ležícímu vojákovi. Dýchal a měl přivřené oči.
"Co se proboha stalo" zkoušel jsem zjistit, jestli zareaguje.
Mlčel.
Z levého ramene prosakovala krev, jinak nebylo vidět další zranění.
Domény se pohnul.
"Tak mluvte. Jak jste se sem dostal a co to má znamenat?"
Zavřel oči.
Opět se ozval dusot. Přiběhl doktor, dozorčí praporu a další a další důstojnicí a mně bylo z toho hemžení nanic. Vzpamatoval jsem se až když doktor řekl, že se jedná pouze o hladký průstřel ramene. Doményho obvázal a to už tu byla posádka sanitky s nosítky. Domény se sklopenou hlavou šel beze slova do sanitky sám.
Začalo vyšetřování. První na řadě byl dozorčí, který odešel od stolku a umožnil Doménymu vzít si klíče od skladu, otevřít si sklad a použít zbraň. Ještě ten večer seděl v base. Velitel roty byl na koberečku a nebyla s ním dva dny řeč. Režim kontrol a chování vojáků se několikanásobně zpřísnil a já jsem vyvázl jen proto, že hlídání zbraní nepatřilo do mé kompetence a navíc jsem údajně prokázal rozhodný přístup k následkům této mimořádné události.
Vojín Domény byl řidičem autobusu a příslušníkem třetí čety. Znal jsem ho dobře, protože měl příbuzného na statku, kde jsem pracoval. Po týdnu vyšetřování jsme se dověděli, že to byl pokus o sebevraždu a v pozadí stála něžná blondýnka, která si našla jiného přítele, který jí mohl poskytnout více času. K útvaru se vrátil po dvou měsících.
Kožák jsem donatíral až za týden a po zaschnutí barvy naleštil špekem tak, že se leskl jako psovi kulky. Když jsem jej při příštím opušťáku předal panu Vránovi, byl opravou přímo nadšen a k požadované stokuruně, kterou jsem údajně zaplatil v opravně, přidal ještě dvacetikorunu za ochotu. Dalších pět let jsem jej v kožáku vídával chodit jen na významné příložitosti jako byly porady, plesy a dokonce jednou i na prvomájový průvod.