Dopadám celou svou vahou na lůžko.
BUM !
Byl to tvrdý dopad. Nejtvrdší jaký znám, nejtvrdší jaký si dokážete představit.
Pískání monitoru se změnilo v tlukot.
Slyším vlastní srdce.
Otevírám oči a vidím nad sebou u stropu rozmazaná světla a sklánějící se bílé anděly.
„Vrátila se. Máme ji zpět. Konečně.“ Slyším jejich hlasy.
Jsou to andělé?
Kde jsem to byla?
To žluté světlo a nepřekonatelná magnetická síla slunce je fascinující.
Vábí vás a táhne k sobě magickou silou, která nepřipouští jakékoli vaše zaváhání, jakýkoli odpor.
Chce vás pohltit, vcucnout….a vy se nebráníte.
V údivu se vznášíte, pak již letíte a jste vtahováni do křišťálového světla.
Kolem vás je všude jen láska.
Vyvěrá ze všech věcí kolem, z celého světa. Ze stromů, z důvěrně vám známých věcí, i ze stolu, z jeho šuplíků….ze všeho se line na vás láska.
Láska zde září…
Tělo leží tam dole a vy, tady nahoře, cítíte medový klid, klid hlubiny moře a víte, že vše dopadne dobře.
Vlastně, již vše dopadlo dobře…
Nic vás nebolí, netrápí.
Již necítíte bolest.
Jste šťastní. Jste jen myšlenkou. Myšlenkou vašeho života a celého vesmíru současně.
Ale co je nejfantastičtější…NEEXISTUJE ZDE ČAS!!!
Prostě nevíte, zda-li uplynuly roky, hodiny, minuty….věky....
" Vím, že nic nevím."
Ta bezčasovost je fenoménem lidských prožitků.
Již jsem skoro pohlcená tím křišťálovým světlem.
Natahuji k němu ruce, přitahuje mne do sebe a již ani nedýchám.
Doslova.
Zbývají mi poslední metry…
A najednou rázné - STOP!
Slyším mámu.
Stojí přede mnou, ta moje zlatá máma…
Napnutou paží a dlaní vztyčenou proti mému letu mne nekompromisně zastavuje a posílá zpět do života.
„Sem ještě nesmíš, máš dole děti, kluky“…
Jediné gesto maminky ruší nebeské kouzlo.
Poslouchám ji okamžitě.
Řítím se k zemi jako balvan, padám…
Gravitace opět působí.
Dopadám celou svou vahou na lůžko.
BUM!
Byl to tvrdý dopad. Nejtvrdší jaký znám, nejtvrdší, jaký si dovedete představit..
Ale i nejkrásnější.
Děkuji mami, že již vím...nebojím se…nikdo se nemusí bát...
Táta byl Bohém, ale Ty jsi Božská. Moje nejdražší, zlatá máma.