Pro Fanouše Hovorku, hlídače v prodejně se značkovou kosmetikou, nebyla návštěva šéfa jeho agentury žádnou novinkou. Občas se zastavil, vždy s nějakým tiskopisem. Tentokrát adresátovi podával velkou obálku a konstatoval: "Pane Hovorko musíte do čtrnácti dnů absolvovat periodickou prohlídku. Máme smluvního lékaře a musíme za každou prohlídku platit!“ "A pane šéf, nemohl bych tu prohlídku absolvovat u své železniční lékařky? Chodím tam léta a dobře mne zná,“ sondoval hlídač. "No když si to zajistíte, pochopitelně prohlídku uznáme.“
Fanoušovi padl kámen ze srdce. Bude to jistě jenom pro formu. Pokecá s paní doktorkou a podstrčí ji patřičný elaborát. S paní doktorkou se přece znají léta.
V čekárně před ordinací Fanouš poněkud znejistěl. Lékařku, kterou navštěvoval pětadvacet let, vystřídala mladší kolegyně. Plná čekárna nedávala velkou naději na rychlý průběh prohlídky. Jednotliví čekatelé mizeli za dveřmi ordinace až v půlhodinových intervalech.
Fanouš se naučil čekat, ale tohle bylo příliš nadlouho. No a protože už ztratil kontakt,jako důchodce nemohl ani předbíhat. Stará lékařka sice zmizela, ale vykoukla známá sestřička.V pudu sebezáchovy vložil čekatel do jejích rukou tiskopis, určený pro cizí ordinaci.
Za dvě hodiny byl vyvolán a zmizel za dveřmi. Paní doktorka vykoukla zpoza plenty. Na její dotaz co to má znamenat, odvětil Fanouš žoviálně: "Já jsem tady znám jako falešný pětník a mám u vás složku s dokumentací. Prosil bych razítko!“Reakce lékařky byla naprosto neočekávaná: "Vážený pane, razítko vám neposkytnu. Má velkou cenu!“
Paní doktorka zmizela a Fanouš byl vykázán do čekárny. Po dvou hodinách, když jej předběhli všichni pacienti, vykoukla sestřička. Rozpačitě předala neorazítkovaný formulář čekajícímu a zašeptala:"Bohužel ve dvanáct končíme. Odpoledne neordinujeme!“ Čtyři zbytečné hodiny. Ještě že hlídač dokáže stát v prodejně devět hodin. Tady mohl alespoň sedět. "Chlapče, nedá se nic dělat, musíš do té Slatiny k tomu smluvnímu lékaři. A objednej se!"
Ta anabaze proběhla za stálého deště na rozbředlé sněhové pokrývce. Do městské části Brno Slatina jezdí vždy zcela zaplněný trolejbus. Fanouš dosud nepochopil, proč jel až na konečnou. Do deště a značné nepohody vyrazil poutník, hledající ordinaci smluvní lékařky. Několikrát obkroužil blok panelových domů, až jej napadlo podívat se na tiskopis. Tam přece musí být adresa ordinace! LANGROVA 4. Nezbývalo, než se zeptat. Na celém deštěm a poryvy větru sužovaném sídlišti nebylo živé duše. V pravé poledne úkaz naprosto ojedinělý.
Vtom zastavil automobil těsně vedle něj. Řidič poradil."Tři zastávky zpět a vystoupíte na zastávce LANGROVA!“ Čvachtající rozbředlým sněhem a v rozmáčených polobotkách, dosáhl Fanouš konečně svého cíle. Kdyby se hned na začátku cesty podíval na jízdní řád trolejbusu, mohl si celé martyrium odpustit.
Čekárna zela prázdnotou. Není nad objednávku. Jedinou zvláštností byla krabice igelitových návleků, silně připomínající nemocnici.
Mladá paní doktorka jej přivítala vlídně. Extempore s razítkem si předvolaný zaměstnanec odpustil. Ve skrytu duše očekával, že to bude sranda a spíše pohovor. A pak to začalo. Barvocit, čtení, zkouška sluchu. Prohlídka zevrubná a nepříjemná. "Sakra vždyť já nechci být kosmonautem. Já jenom hlídám v obchodě s drahými parfémy!“ Po celou dobu prohlídky se zkoumaný objekt nutil k držení huby. Poznámka o razítku by mohla rozzuřit i tuhle mladou lékařku. Pak mu to došlo. Vždyť ta dáma prohlíží i mladé ochránce pořádku. A tím, že dědka zařadila mezi ně jej vlastně vyznamenala! Všechno se dá přece pozitivně zhodnotit.
V čekárně po úspěšné prohlídce Fanouš uvažuje zcela pragmaticky. Polobotky má zcela promáčené. Mokré ponožky studí. Výhled na další čvachtání není povzbuzující. Musí ale zabránit dalšímu zhoršení stavu nohou a zamezit případnému prochladnutí. A dostavil se nápad.
Zapomene jako sundat z polobotek ty igelitové návleky. Ochrání polobotky, ponožky a nohy od dalšího vlhnutí. Posléze ale zvítězilo ve Fanoušovi to lepší já. Nebude krást! A hlavně nezavdá příčinu udiveným pohledům, které by klasifikovaly pána s návleky jako notorického blba.
A vysloužilý železničář, který hodně věcí řešil strejcovským způsobem, na stará kolena narazil. Logicky vzato by mladá lékařka mohla brát v potaz, že sedmdesátiletý dědek už nebude kosmonautem a tu platbu od agentury dostane tak jako tak. Možná se ale obávala, že dědek to, jak snadno přišel k výsledku někde vykecá. Poctila jej úřední zevrubnou prohlídkou jaksi automaticky, i když neurazil její cenné razítko.