Úvodem se musím přiznat, že vzpomínky na tyto zážitky nepatří mezi mé nejšťastnější. Nemám se totiž čím chlubit.
1. V roli maturanta
*Školní plesy probíhají obvykle v lednu nebo v únoru, včetně těch maturitních, přestože je k maturitám ještě pár měsíců. Prostě je to plesová sezona. Ovšem, pokud jsme měli možnost volby z více maturitních odborných předmětů, již jsme měli vybráno. V předmětu, který jsem zvolil já nás učil dost starý pan profesor, již vrásčitý, ale kupodivu měl dvě dcery, které nebyly o mnoho starší než my a obě mu byly hodně podobné. Jemně řečeno, pro nás - kluky těsně po pubertě, byly obě velmi nezajímavého vzhledu bez obvyklých dívčích půvabů. Takže zřejmě i bez partnerů.
*Pan profesor se proto rozhodl trochu jim obohatit společenský život a na naše školní plesy je tedy brával sebou. To ovšem sebou neslo riziko, že zůstanou sedět „na ocet“, neboť v naší škole neměly žádné kamarády. Tomu musel jako milující táta zabránit, což jsme ale pochopili pozdě. V poslední vyučovací hodině před plesem mezi námi vybral podle nějakého zdánlivě záhadného klíče řadu z nás, které požádal, abychom s jeho dcerami chodili tancovat. Naše jména si poznamenal do klasifikačního notýsku. Později mi došlo, že tím klíčem při výběru nebyl náš vzhled ani vzrůst, ale jen skutečnost, že jsme se rozhodli u něj maturovat.
*Na samotném plese pak měl ten notýsek po ruce a odškrtával si v něm při každém tanci naše jména. Doufám, že tak šikovně, aby to dcery nezaznamenaly. Jenže já jsem, bohužel, zklamal a nebyl jsem sám. Žádnou z nich jsem o tanec nepožádal. Byl jsem totiž zbabělý. Měl jsem krátce po tanečním kurzu, kde jsem se toho příliš nenaučil, byl jsem menší než ty ženy a hlavně jsem si neuměl představit společenskou konverzaci s nimi při tanci. To nám taneční mistr nevysvětlil. V příští vyučovací hodině jsme byli všichni, kteří jsme selhali, panem profesorem tvrdě, ovšem spravedlivě vyzkoušeni v jeho předmětu. A dobře nám tak! On se nám ale potom už nemstil a já jsem u něj dokonce maturoval s jedničkou. Právě proto mám však dodnes výčitky svědomí, kdykoliv si na to vzpomenu.
*Jediný hezký zážitek v závěru
Na taxík jsem neměl peníze a tak jsem šel domů pěšky a to hodně daleko – z centra až do Střešovic. Na Letenské pláni mě čekalo překvapení, které mi nikdo nevěří. Škoda, že mi to nemůže dosvědčit Stalin, stalo se to těsně u místa jeho pomníku, který však byl odstraněn asi 2 měsíce předtím - v listopadu 1962. Potkal jsem tam totiž divokého kance. Nijak mě neohrožoval, slušně jsem ho pozdravil „ahoj, kaňoure“ a šli jsme si každý svou cestou. Zdůrazňuji, že jsem byl naprosto střízlivý, alkohol jsme ještě nemohli při tak oficiální akci dostat, v lednu totiž bylo většině z nás jen 17 let, (tehdy byla ZŠ jen osmiletá). Tak snad mi to uvěříte alespoň vy, přátelé, dosud jsem vám nikdy nekecal.
2. V roli třídního učitele maturující třídy
*Mé nepříjemnosti začaly již před plesem. Manželka usoudila, že si musím koupit novou kravatu. Nebyla však k sehnání. V "pánské módě" na náměstí v ČB měli jenom jednu - tedy jeden vzor, který se mi nelíbil. Když jsem se tomu podivil, prodavačky se na sebe podívaly a smály se. Ta jedna šťouchla do druhé a povídá: "Von chce kravatu, teď v lednu!" No jo, to jsem ale vůl. V plesové sezóně je třeba kupovat plavky...
*Na ten ples se mi vůbec nechtělo. Dobře tancovat jsem se dosud nenaučil, se ženou jsme nebyli na plese ani jednou, neměl nám kdo ohlídat děti. Jenže jsem musel jako třídní učitel stužkovat své studenty. A tím ples také začal, hned po uvítacím projevu ředitele a profesionálním předtančení. A můj první problém. Děvčata měla většinou velké dekolty a škodolibě pozorovala mé rozpaky – kam tu stužku vlastně píchnout. Ty potvory si to přímo vychutnávaly. Na titulním obrázku tomu tak není, ten je ale až z mého dalšího třídnictví, tam bylo holek málo a s dekolty to nepřeháněly. Ovšem všimněte si, jak i tam pokorně sedím na podlaze a nějak z toho všeho dokonce šilhám.
*Další nepříjemností byla nepsaná povinnost požádat o tanec všechny manželky kolegů. Byl jsem o hodně mladší, neznal jsem je a nevěděl jsem o čem si s nimi při ploužáku povídat. Naopak u stolu hovor s kolegy ani nebyl možný pro šílené decibely hudby, což nemám rád dodnes. Ovšem úplně nejhorší byly dámské volenky, vyhlašované až příliš často, a já jsem se nezastavil. Určitě to nebylo tím, že bych byl tak oblíbený. Dívky ze všech tříd, kde jsem učil, se na mne snad musely domluvit, asi se mi chtěly pomstít za mé trápení u tabule. Dokonce se u mne střídaly i při tanci a bylo jim úplně jedno, že při mé výšce 169 cm jsem některým na vysokých podpatcích zíral akorát do výstřihu. Jen se tím bavily.
*Jediný hezký zážitek v závěru
Musím přiznat, že jsem byl okouzlen, jak to studentkám najednou slušelo. Já je vlastně dosud znal jen v džínách. Ve všech třídách jsem jim to v dalších dnech při vyučování také řekl. Odměnou za mé trápení mi bylo, s jak milými úsměvy to ode mne ty slečny přijaly. Ale džíny za sukně stejně nevyměnily.
Po dalších neuvěřitelných 40 letech
Hned na prvním výročním setkání abiturientů jsem celé této milé třídě, na níž jsem se vyučil roli třídního, nabídl tykání. Všichni to přijali s potěšením – (nebyl mezi námi příliš velký věkový rozdíl) a tykáme si dodnes. Nedávno (2015) měli zatím poslední sraz, bohužel se jich už mnoho nesešlo. Já jsem se ze zdravotních důvodů musel omluvit, ale poslal jsem organizátorce delší dopis pro všechny, i s mými osobními kontakty. Obdržel jsem pak několik e-mailů, příslib hromadné návštěvy v létě 2016 a také přiložený obrázek. Podívejte se teď, prosím na něj. Z děvčat jsou tam jen Pavlínka, Vladěnka, Evička a Věruška. Jak vidno, i ve svém věku 58 let jsou to pořád holky „k nakousnutí“. Jen ty dekolty postrádám. Klukům to také sluší, jen se někteří více změnili a proto jejich jména již uvést nemohu. Na tomto obrázku mi prý připíjejí na zdraví. Čímž bych rád i já svůj příběh ukončil.
"Tak na zdraví, moji milí přátelé ze školy i na i60 !"
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
