Všichni víme, že čas má různé podoby. Jednou je ho málo, jindy nevíme co s ním, když se tak vleče. Někdy na chvíli dokonce zmizí a my najednou zjistíme, kolik už je to vlastně hodin. Čas je jako řeka, která mění svoji rychlost i směr, občas se ztratí v podzemí, aby pak vytekla někde jinde.
Již staří Řekové popisovali dva druhy času. Ten první, Chronos, je lineární a slouží nám k orientaci v čase. Tedy abychom věděli, jaký je den, kolik je hodin, jestli mají ještě otevřeno v krámě a za jak dlouho se sejdeme na kafe. Druhému času říkali Kairos a vlastně to byl první čas, který na zemi existoval. Tedy správný čas přiložit do ohně, zasadit strom nebo posbírat úrodu. Vnímání času je sice individuální, ale má některé společné rysy.
Pro mnoho zaměstnanců například plyne čas v pracovní dny pomalu, aby pak víkend proletěl rychlostí světla. A když se podíváme na věc trochu z nadhledu, tak nám roky utíkaly jeden za druhým, ani nevíme jak. Oslavili jsme Nový rok, potom byly Velikonoce, narozeniny, těšili se na dovolenou a pomalu abychom vymýšleli dárky na vánoce.
A jak je to u dětí? Vzpomeňte si. Jak dlouho to trvalo, než byly vánoce, a kdy už budou ty jarní prázdniny, a kdy už bude konec školy. Pořád jsme se nemohli dočkat. Děti, zejména ty předškolní, žijí přítomností. Nejsou zatíženy pohledy do minulosti ani plánováním budoucnosti. Žijí tady a teď. A pokud s nimi trávíte dostatek času, převezmete od nich i to jejich vnímání času. Je to čas Kairos. Před lety, po narození naší první dcery, kdy jsem s ní trávil docela dost času, jsem si uvědomil, jak se mi zpomalil čas. Už jsem ho nevnímal jako dospělý, který má v průběhu roku 3 nebo 4 důležité body, mezi kterými se pohybuje a z těch mezer si většinu moc nepamatuje, ale víc jako dítě, které jde od zážitku k zážitku a za stejnou dobu toho vědomě zažije daleko více. Děti mají v každou chvíli bdělé vědomí, což znamená, že si plně uvědomují, co právě dělají a jsou na to soustředěné. Proto je těžké je vytrhnout z jejich her. Proto je potřebné s nimi prožívat co nejvíce času.
Časem se, bohužel, i u dětí projeví automatismy, tak, jak to známe my, že děláme jednu věc, a už myslíme na něco dalšího. Potom si marně vzpomínáme, jestli jsme zamkli byt nebo vypnuli sporák či žehličku a radši se jdeme několikrát přesvědčit.
Mít bdělé vědomí je skvělá věc, která prodlužuje život. Zkuste si každou chvíli uvědomovat, co právě děláte, co vidíte, na co saháte, jaký vzduch dýcháte, co cítíte na kůži, jaké zvuky slyšíte. Dá se to natrénovat, pro začátek, než si to budete uvědomovat automaticky, si to v duchu zkuste všechno komentovat (např. zamykám dveře, vyhazuji odpadky, zavírám branku, slyším kosa, vidím modré nebe, atd.). Tak se vám řeka času rozdělí na malé pramínky a za stejnou dobu toho zažijete daleko víc.
Nedávno jsem přemýšlel při přípravě oslav svých narozenin nad tím, kolik mi vlastně je. Věnuji se miminkům v rámci programu miminkoplus.cz, v duchu se cítím na desetiletého kluka, plány do života mám jako ve dvaceti, podle stáří mých dcer mám něco kolem 30, v nějakém internetovém testu mi vyšlo stáří těla na 40, lidi říkají, že vypadám na 50, i když občanka hlásí o 10 víc, vlasy mám šedivé jako v 70, kolena mě už bolí po celoživotním sportování jako v 80, občas si něco nepamatuji jako v 90 a vážím si každého dne, jako kdyby mi bylo 100. No, a potom si vyberte. Vypadá to, že žiji všech 100 let současně. Ne Chronos, ale Kairos.
A jak to máte vy?