Soutěž: Poprvé v lázních
FOTO: archiv autorky

Soutěž: Poprvé v lázních

8. 3. 2016

Motto: Všechno je jenom jednou, dřív než Tvý vlasy zšednou, jak listy spadlý na zem, sečtou se jedním rázem. Nelituj, nikdy nelituj, ne, ne. Nelituj, nikdy nelituj, ne ne ... (Václav Neckář,  Všechno je jenom jednou)  

Rok 2012 pro mě navždy bude mít velmi zvláštní příchuť. V tom roce jsem si POPRVÉ začala užívat velkých důchodových prázdnin. Naplánovali jsme si s manželem, jak se budeme mít, zaplatili si jeden zájezd červnový k moři a druhý zářijový do Alp. Osud však tomu chtěl, že všechno bylo docela jinak.

V krásných květnových dnech mě začala bolet záda, a to tak, že velmi. Tak, že jsem postupně přestala ovládat svoje tělo a skončila zcela paralyzovaná POPRVÉ na nemocničním lůžku. Paní primářka mi dlouho připomínala větu, kterou jsem vypustila, když mi nastínila budoucnost, a sice, že peníze za dovolenou v Turecku jsou v ... Ptávala se mě, co byste dělala, kdyby se Vám to stalo tam? Ležela jsem a dívala se z okna, jak nad litoměřickou věznicí krouží vrtulník. Zrovna tam totiž přivezli pana doktora Ratha a byl o něj velký zájem. O mě měl zájem můj manžel, který za mnou denně jezdil a také tehdy ani ne roční vnouček, který lezl po mojí posteli a já jsem mu říkala nabíječka babičky. Můj stav se zlepšoval a jednou jsem prohlásila, že potřebuju ostříhat, obarvit a oholit nohy. A to bylo neklamné znamení, že zase bude dobře. Pan primář na rehabilitaci si nechal ode mě stisknout ruce a prohlásil: s touhle holkou už bych šel na rande. A napsal mi propouštěcí zprávu ...

Vyfasovala jsem francouzské hole a poukaz na doléčení v Janských lázních. To bylo tenkrát, kdy ještě pojišťovna naposledy platila sedm dlouhých týdnů ...

Nikdy předtím jsem nebyla ani v nemocnici, natož v lázních. Vůbec se mi tam nechtělo. Ale pak jsem si řekla, že ty povinné tři týdny tam nějak přežiju.

Vůbec jsem nevěděla, co si vzít s sebou. POPRVÉ do lázní tak dorazila ustrašená myška se dvěma kufry, ve kterých byly i balíky časopisů, aby měla čím zabíjet čas. Pchéééé ....

Byli jste někdy v Janských lázních? Kdepak nějaké honosné lázeňské hotely, kavárny, cukrárny, společenský život, lázeňští šviháci. Pod Černou horou je jen pár léčebných budov, tenkrát plných pacientů, kolonáda, pár domů, dvě vesnické smíšenky a kolem dokola lesy a lesy. V rohovém pokoji s výhledem na kolonádu jsem první noci spala sama. Hned ráno jsem si podle pokynů sedla na chodbu, kde byly ordinace lékařů. Vedle mě si sedla jedna paní a povídá, můžu si přisednout? Jak se jmenujete? Alena. Já taky Alena. Jé. A kolik Vám je? 58. A mně 57. Tak si budeme tykat, ne? Alena byla ostřílená janskolázeňská harcovnice po operaci nádoru na páteři. A spolu jsme vytvořily základ party, která mi nedovolila přečíst ty časopisy. Večer jsme vyrazily do rehabilitačního bazénu, já ve svých nových plavkách od Vietnamců. Plavat jsem dříve nechodila. Z vody na mě mával Vašek, který ležel v nemocnici ve stejnou dobu a se stejnou nemocí jako já. Kde jste, už Vás vyhlížím? Další parťák. Zdena, po dětské obrně v lázních každý rok. Zdenda, prima chlap jako hora, žije s těžkou nemocí a do lázní musí jezdit pravidelně. Mirek, čtyřicátník po operaci páteře. Asi by měl nosit brýle, protože mě balil a dost se divil, že bych mohla být jeho máma ... Jitka, mladá holčina těžce nemocná, sedmnáctiletá Vietnamka, která spadla z okna při čištění, Jirka - na vozíku po autohavárii, stále doufal, že se ještě postaví na vlastní nohy. Tonda, třicátník, stejná diagnóza jako já a Vašek, ale měl smůlu, skončil na vozíku. Po sedmi týdnech zkoušel první kroky. Jaroušek, důchodce po mrtvičce, moc podobný herci Zindulkovi. A další.

A tak nastala léčba nejen mojí tělesné schránky, ale i duše. Dny letěly jako splašené, moje fyzioterapeutka mi říkávala já Vám tady žehlím vrásky a Vy se mračíte. Ale nebyla to pravda, jen jsem usilovně přemýšlela, co dalšího podniknout. Na první opatrnou vycházku mě vzala Alena na kratší trasu, abychom zjistily, co zvládnu. A k mé radosti to šlo lépe a lépe. Po procedurách a nutném odpočinku jsme vyrážely stále dál do okolí a zdolaly jsme i Modré kameny. No, pravda, pro zdravého nic moc... Mezitím mi do pokoje přibyla spolubydlící, Milada. Stejně jako Zdena po dětské obrně je lázeňským inventářem dobu delší, než já jsem na světě. Svěřila mi, že jí už dopředu vybírají vhodné spolubydlící. Já, která jsem se věčně styděla, jsem POPRVÉ vstoupila a zamilovala se do vířivky, protiproudů a vodních sopek v rehabilitačním bazénu. POPRVÉ jsem se ocitla v sauně a v páře ... A ty moje babičkovské plavky jsem vyměnila za senzační kousek mojí snachy, který vzbuzoval pozornost.

Bylo září a z lesů se začali trousit pacienti obtěžkáni hříbky a celá budova voněla tou sušící se nádherou. Alena špatně vidí a nerozeznala houbu od pařezu, takže jsem zkusila vyrazit sama. A dařilo se, ne ovšem tak, jako když jsem začala vycházet ve dvojici se znalcem. Zpívávala jsem si ... to byly dobrý časy ... a beránku náš, na nebesích ... , objímala stromy, vzhlížela do korun a ptala se: co mi dáš? A vždycky dal. Sušící se houby byly úplně všude a sestry musely vydat Přísný zákaz sušení hub! No, stejně ho nikdo nedbal. Když něco dělám, tak pořádně. Proto jsem jednou na cvičení v bazénu hupsla do vody tak vehementně, že jsem jaksi narazila na dno horní stranou prstů na noze. Aúúú! Dáma zachovala dekorum. Ale jeden prst se následkem mé nerozvážnosti jaksi zvětšil a zmodral. Nastoupila Milada. Vyrazily jsme spolu na nákup JEDNÉ brambory a kousíčku zázvoru. Kapesním nožíkem jsme bramboru i zázvor nastrouhaly a tím mi nožku na noc obalila. A světe div se, stal se zázrak. Prstík se smrskl a vrátila se mu původní barva.

Tak plynuly dny jeden za druhým a já už jsem neříkala, že ty povinné tři týdny tam nějak přežiju. Chodívala jsem v době procedur dlouhými chodbami a skoro s každým jsem si tleskla a řekla něco hezkého. V páře nebo při kávě v Benátské hale jsem dělala vrbu klukům, tátům od rodin. Pomáhala jsem jim řešit jejich problémy, se kterými za mnou chodili jako za mámou. V krámečku pana Vorla, kde prodává svoje výrobky z kamenů, se na mě díval přívěsek z hematitu zvláštního kovového lesku tak dlouho tak intenzívně, že jsem si ho musela koupit. Od té doby k sobě patříme a stále ho nosím. Ve vířivce jsme s Vaškem, který několik měsíců nevěděl, že má ruce, hleděli skrz střešní okno k nebesům, skákali, radovali se jako malé děti a, ač nevěrci, volali vzhůru Bože, děkujeme! Mezi tím se nádherný teplý podzim začal měnit na ten sychravě nepříjemný. Moji kamarádi odjížděli domů a mně bylo smutno. A když si mě manžel vezl posledního října zpátky domů, ten rok POPRVÉ sněžilo ...

Jak teď píšu, vybavují se mi vzpomínky, jako kdyby to bylo včera a mohla bych napsat ještě o takových deseti POPRVÉ. Ale neudělám to, protože i tak obdivuji každého, kdo dočetl až sem. Já vím, je to dlouhé, ale zkrátka já když něco dělám ... smajlík.

Nelituj, nikdy nelituj ... zpívá můj oblíbenec Vašek Neckář ve zmíněné písničce a já opravdu nelituji krušných chvil, které mi osud připravil a pravděpodobně i přispěly k onemocnění. Ta bolest za to stála a byla základem mého restartu na tu zrzku, kterou  znáte.

 

Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.

 

 

 

 

 

Soutěž - poprvé
Hodnocení:
(4.5 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA