Přivést na svět dítě, to je ten nejkrásnější dar, který může ženu, matku potkat. Když navíc přivede na svět to růžové klubíčko, které se stane tím jediným, nejdražším pokladem. Každá žena přece rodila, ani já nejsem výjimkou. Tak proč to tady píšu? Jjá vím proč...
Po prohlídce u lékaře mi poprvé bylo sděleno, že svoje první dítě přenáším, abych nastoupila do porodnice. Byla jsem tam dva dny a poslali mě domů, abych si uklidila, rozhýbala se a v ten správný okamžik přišla. Že je vše v pořádku, dítě se má k světu, ale porod vyvolávat nebudou. Domů jsem přijela autobusem, břicho jako buden a valila jsem se jak Sovětský tank co osvobozoval Prahu.
Druhý den se to ozvalo. Manžel mi zavolal sanitku. Maminka mne k ní doprovodila a říká mi: "neboj se holka, já za tebou přijedu." "Co bys za mnou jezdila, já to zvládnu," odpověděla jsem. Mamka mi řekla: " Ale já tam musím jet. Já jsem také těhotná!"
V prvním momentě jí říkám: "No mami, ty ses úplně zbláznila?To snad ne! Nakonec jsem se usmála: "Tak to je paráda, tvoje mimčo bude mladší než jeho synovec a budou si spolu dělat bábovičky na jednom písku." Ne, nebudou, v pondělí se uvidíme," odvětila.
Sanitka odjela a nás na čekačce bylo sedm. Dvě ležely, ty měly rodit později. A jen ty dvě dostaly večeři. To si pamatuji jako dnes, měly čočku s vejcem a já jsem na ni měla takovou chuť! Paní mi povídá:"Ty máš na ni chuť, viď?Já mlčky přikývla. "Tak si to sněz děvče, já nebudu, vždytˇ to nikdo nepozná, kdo to snědl" No, nepoznal, ale projevilo se to později. Měla jsem nařízeno, abych se chodila často sprchovat a pouštěla si vodu na kříže, aby se porod urychlil. Do porodnice jsem si vezla moc pěkné vínově červené nazouváčky. Přišly bolesti, já přičapla a čočka v jiné podobě byla v nazouváčku i mimo něj. Tak jsem absolvolala ještě jednou klystýr.
Zdravý syn, kluk jak buk, se narodil až druhý den o půl deváté ráno. Byla jsem neskonale štastnou mladou matkou, i když jsem byla hodně unavená ze čtyřkilového miminka. Držela jem to křehoučké stvořeníčko ve své náruči s tím, že bude jenom můj a nikomu jej nikdy nedám, i když bude veliký žádné ženě.
Mamka v pondělí nastoupila. Opravdu jsme se viděly, ona měla po zákroku a já po porodu. Po celý pobyt jsme se tajně navštěvovaly, chodila jsem za ní dolů na chodbu, ona nahoru mezi šestinedělí nesměla.
A po dvou desetiletích se vše obrátilo vzhůru nohama. Ráda jsem svého již dospělého syna předala jeho ženě. Ale s ním moc dlouho šťastna nebyla a netěšila se, ani ona, ani já. Osud nám jej oběma vzal. A zůstalo po něm čtyřměsíční miminko. "Co je láska? To vy matky víte, co je štěstí pochopíte, až se sklánět budete nad postýlkou dítěte.
Tato citová vazba matky na syna byla až závislá. Jak důležité je pro nás dítě, které jsme přivedly na tento svět? Jen jeho jméno může být vyjádřením toho nejčistšího vyjádření lásky, pouta dítěte k matce a matky k dítěti. Jak velké je matčino srdce, které v tiché bolesti stojí ve dne v noci při nás? Jak se odměníme této ženě s mocí darovat nám život, nás naučila to první slovo, tak jednoduché, ale zároveň tak významné, něžné české slovo MÁMA. Jak bolestné je ztratit toto velké dítě, to ví jen ta žena, která to prožila. Proto jsem se s vámi, čtenáři, o tento příběh podělila. Tam, kde jeden život začíná, druhý končí. Dá se to i napsat obráceně. Kde jeden končí, další začíná jako v tomto skutečném příběhu. A obě tyto věty souvisí s mým příběhem.
Nejlvnímavější lidé jsou ti, kteří poznali utrpení, těžkosti, poznali ztrátu i podraz a nalezli cestu z hlubin zpět. Tyto osoby mají schopnost uznání, citlivost a porozumění života, které je naplňuje úctou, soucitem a hlubokou láskou. Ti vám nemohou nikdy ublížit. Po ročním působení a chování lidí tady na íčku jsem poznala určité procento, které mohu zařadit do této skupiny. I když oni sami to neví, ale možná tuší, ale já to vím. Jste na tom také tak?