Pokračování příběhu Přeložená tisícovka...
Asi o rok později se u nás konal jako každým rokem Sraz karavanů, bylo jich asi 150, a Sraz motorkářů, těch bylo 110 motorek. Takže frmol a blázinec.S kolegyní jsme měly rozdělenou práci, já účtovala ubytování včetně zapsání hostů do Knihy návštěv, popřípadě cizinců do Cizinecké knihy, a ona přišla až odpoledne a měla vybírat peníze a dávat poukázky na snídaně, obědy a večeře. Když přišla, tak ona šla na mé místo a já vybírala za jídlo.
Přišel na řadu starší pán v důchodu, který si platil ubytování v karavanu a navíc chtěl rozměnit dvoutisícikorunu.V pokladně nebyly drobné, část tržby se odevzdala, tak na mě kolegyně volá, jestli nemám drobné. Podotýkám, byly jsme s kolegyní v jedné větší místnosti. Koukla jsem a říkám, že jo. Mezitím jsem napočítala drobné, dám mu peníze a on mi do očí řekl, že mi dvoutisícikorunu dal, že ji mám v trezoru. Snažil se mě zmást, protože tam opravdu jedna dvoutisícíkoruna byla, ale ne jeho. Ale nedošel ani ke dveřím a volám na něj příjmením, že zavřu a udělám kontrolu a přepočet vydaných stravenek za přítomnosti dvou organizátorů Karavan clubu, neboť on patřil k nim a oni vítali na recepci svoje přihlášené členy. Během pár minut jsem měla všechno spočítané a opravdu mi dvoutisícovka chyběla. Ani se neomluvil, nakonec vytáhl tu svoji, že myslel, že mi ji dal, když jsem ji měla v trezoru. Mohou být lidi tak naivní a trvdit něco, co není pravda?
Byla jsem hned jako ostříž a tentokrát jsem si svoje obhájila a nenechala se sprostě okrást. Kdo má sklony k takové taktice a fíglům, ten už lepší nebude, určitě se nezmění. A určitě nepatřil ten člověk k nejmladším. Co kdyby mu to zase někdy vyšlo!
Tyto srazy jsem měla moc ráda,neboť i pořadatelé měli zvláštní požadavek u správce, abych měla službu já. Skvěle jsem s nimi spolupracovala a vše jelo jako po másle. Velmi jsem si toho vážila, nebotˇmívali pestré programy pro svoje účastníky přes celý víkend - grilování,různé soutěže a večer tam měli vždy suprovou kapelu, takže jsem mohla aspoň poslouchat jejich skvělou hudbu. Samozřejmě na svém pracovišti. Měli vždy rezervovanou velkou louku před recepcí, a tak hudba byla perfektně slyšet.
Moc ráda na jejich setkávání každým rokem vzpomínám.