Je tomu už hodně dávno, něco málo přes padesát let. Není to už dokonce promlčeno? Seznámila jsem se s vojákem, který sloužil 20 km od mého bydliště. Chodila jsem do 3. ročníku učňovské školy. Moc často jsme se nescházeli, podle jeho vycházek v parku, v restauraci. Zdál se to být hodný, nesmělý kluk, žádnou dívku neměl, neuměl ani tancovat, nekouřil, nepil.
Já tenkrát kouřila Partyzánky za 1,60 Kč a Lípy za 2 Kč podle toho, jak jsem měla peníze. I vínko mě chutnalo. Přivedla jsem jej domů vlastně na práci, měli jsme uhlí, tak mi pomáhal, pak to byly zase piliny, taky pomáhal. Rodiče na to, abych si jej vodila domů, neměli uši, byl Slovák.
Táta vždy měl takovou průpovídku, až jej moji dva brášci uvidí, ať jej ženou a házejí po něm záprtky až k Maletínu, kde byla ta kasárna. Blížil se Silvestr, tak jsme se předem domluvili, že pár hodin strávíme spolu. Bydleli jsem s rodiči v domku a spávala jsem se dvěma mladšími braty v pokojíku. Vzadu ve výměně bydlela tetina, která zemřela, pokoj se zcivilizoval a pronajal studence. Její starý kredenc i s nádobím se přemístil do místnosti, která sloužila jako přípravna. V hrncich jsme tam na starém vařiči vařili staré brambory, strouhali řepu, dělali matení pro slepice, šlejšky a jinou havěť.
Od pokojíčku měla klíče naše podnájemkyně, poprosila jsem ji, že mám kluka a chtěla bych na Silvestra s ním být v tom pokoji. Souhlasila a klíč mi půjčila. Zvenku se šlo do pokoje přes malou síňku, pak přípravnu. Z toho pokoje byly ještě jedny dveře do koupeny a závěsem oddělené WC, už v té době splachovací. Když se šlo rovno koupelnou, tak tam byly průchodzí dveře do našeho pokoje, který jsem obývala s bráchama. Takže sociálka byla společná.
V den D přijel k nám, já pomáhala dělat mamce chlebíčky, tak jsem mu nabídla chlebíčky a čaj a pak už to byl večer, že půjdeme na Silvestrovskou zábavu. Otec byl přísný a připomínal mi, že do půlnoci musím být doma. Tak jsme jako odešli. Já se pomalu plížila jak užovka pod oknem zpět do dvora, aby mě rodiče neviděli a z druhé strany soused, co měl okno k nám do dvora a jeho oči byly přilepené stále na skle okna. No musel to být pohled, jak se plížím přikrčená, málem rejpu obličejem do země.. Ale s očima i na zadku. Jinak okna byly na silnici a jedno do dvora a jinak se dovnitř nedalo vejít. Když leželi v posteli a dívali se na telku, tak by mě museli vidět projít a to jsem nechtěla.
Můj milý obešel náš domek, musel lézt přes plot k sousedům do zahrady a pak zase k nám do zahrady a oknem, které jsem měla již pootevřené do pokojíku. Pokojík byl zasazen dost do země, terén byl snad zároveň s okny a příkopka pod oknem. Navíc byl sníh. Vše šlo jako po drátku. Sesunul se do pokoje a skočil jeho kanadama zrovna na mé kuří oko. Vyjekla jsem.To musíš skákat jako slon? Tak se omlouval, noha mě bolela. Nezapomněla jsem si vzít sirky, cigarety Lípy, bombonieru, dvě jablka. Na Silvestra velký výběr na slavnostní tabuli, že? Zatopila jsem v kaborkách. Jak jsem moha být tak blbá, kdyby rodiče šli do kupelny, určitě by ucítíili pach kouře, nebo že dřevo praská. No, mladý člověk nepřemýšlí! Taky, že se kouřilo z druhého komína, když jako v pokoji nikdo nebyl. Museli jsme být potichu, potmě.
Chtěl si vyzout těžké boty. No, nespadla jedna bota a žuch! Zvolala jsem "Ježišmárja dávej pozor a buď zticha, mohou to slyšet naši!" Omluvil se mi "Chrobáčik, nehněvaj sa". "Máš chuť na bonbon?", zeptala jsem se. "Áno, hej." "Tak rozdělej tu bomboniéru," řekla jsem. Začalo strašné šustění, než sundal obal a jak se mu třásly ruce, bomboniera mu spadla na zem a rosypala se. Už jsem z toho byla nervní i já. Musím si zapálit, chceš taky jednu? Nabídla jsem mu cigaretu, nekouřil, ale vzal si, popotáhl a začal tak kašlat, že jsem mu hodila polštář na obličej a myslela jsem,že jej udusím. "Co když naši něco uslyší?" Zase jsem jen napomenula. Vadilo mi, že se zakousl i do jablka a jablko chrupkalo, což jsem mu vyčinla, že nemůže tak křoupat, jak koza, že je všechno slyšet. "Ale anjelik mój, vieš,že to nerobím naprieky."
Zůstal sedět dosti dlouho jako opařený. Zeptala jsem se, co je, že nemluvil? Asi byl chudák z mého napomínání vystresovaný, z prostředí akrobatickém lezení po plotech, což jsem si neudědomila. A on mi říká: "Dievčatko, já musím cikat, už to ďalej nevydržím. "Copak já vím, co je cikať?" Myslela jsem, že je to nějaká hra na fanty. Než jsem pochopila jeho slovenštinu. "No né, to teda nemůžeš jít na záchod, to v žádném případě, co kdyby ses tam potkal s mamkou, bráchou nebo dokonce s otcem? To by bylo nadělení!" " Ale já moj anjelik musím, nevydržím, niemožem." "Neboj, neboj, já něco vymyslím." To vše se odehrávalo za tmy, jen sem tam probleskoval oheň z kamen. Tak jsem šla potichu bosa ven do přípravny, zakopla jsem a stoupla jsem tam do matení, které bylo ve starém plechovém umyvadle. Jenom mezi prsty mi vylezl šrot s bramborama. Zaklela jsem do prd... tohle to mi ještě scházelo! Popadla jsem po hmatu něco se se podobalo konvičce a donesla konvičku do pokoje. Se vší pokorou, protože jsem se styděla a on ještě víc. No bylo to dramatické, bez světla. Šla jsem do přípravny a za dveřmi držela kliku. Muselo tam být pokažené pérko a dveře nešly zavřít, jen zamkout. No, přece se nebudu koukat, nebo mu nebudu držet konvičku? Ta situace nebyla příjemná pro nikoho.
Z druhé strany on študlal klikou a volal: "Chrobáčik, chrobáčik, čo mám robiť, hentá bandaska je dieravá? Snažil som sa dieru upchat prstami, ale stále to všetko vytieklo na zem." Jak jsem si představovala jeho prsty na spodním okraji konvičky, jak ucpává nějakou dírku nebo dvě, cukalo mě to pěkně koutkama. Copak já věděla, že konvička je děravá? Hodila jsem po něm nějakou hadrou, utřel to a konvičku jsem dala za regál. On mi dal pusu a smutný řekl: "Vieš moja čučoiredka, radšej pojďem na hentú zábavu." Tak zase absovoval dvakrát přelez přes plot a čekal dál od baráku. Já proběhla jak lasička pod okny ložnice mých rodičů, kteří koukali na televizi.
Za dva dny říkal otec mamce,abych to slyšela! Představ si, Zdenko, musíme být ostražití, chodil nám po zahradě nějaký zloděj a dolámal i plot. Divné je, že nakukoval do okem do pokojíku, jestli tam někdo nebydlí, jsou tam stopy od sněhu. Nereagovala jsem.
Takové příběhy píše sám život. Za rok to už jsme byli manželé, opravili jsme si i ty místnosti a po Mikuláši se nám narodil náš první syn. Takový Silvestr se již nikdy nemohl opakovat, jen jsem se tak zasnila...
"Žádný anjelik, ani čučoiredka či chrobáčik z jeho úst už nevyšel, asi proto, že se naučil česky. Nebo v té době před Silvestrem čítával pohádky?
Nepřiznala jsem se a toto tajemnství by zůstalo pohřbeno, kdyby redakce nevymyslela toto téma. Tento příběh se skutečně stal. Jen nejsem žádná dominatní semetrika, ale napomenutí tam bylo ve slušné formě několikrát. Kdo se bojí nesmí do lesa.
P.S.: Omlouvám se za chybná slovenská slova.
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.