Slunce zahalené v šedivém závoji se jemně snaží ohřívat zem.
Dívá se, jak drobné kvítky sněženek nevnímají nevábné okolí a zvedají hlavičky vzhůru v předtuše jara.
Ještě to nevoní. Ze země jde pouze vlhký, zatuchlý oder, který nemá nic společného s krásou vonných květin.
Příroda ještě dřímá pod vrstvou odpadků, které na ní vrší člověk, nemající ohledy,
ale těší se, až všechny nechutnosti konečně zakryje milosrdná zeleň.
Slunce to všechno vidí a víc a více se zahaluje do svého závoje. Doufá, jako celá příroda, že se něco změní
a že může bez obav odhrnout všechny závoje a podívat se dolů,
na čistou a opravdu krásnou zem.