Začal jsem z věkových důvodů vnímat svět tak asi kolem roku 1950. To bylo po druhé světové válce, před tím byla Československá republika kapitalistická, ještě s tradicemi západní Evropy. To tehdy bylo ještě 20. století.
Emancipace byla už zažehnána a feminismus v nedohlednu. Obyvatelstvo ještě umělo být noblesní, nebo se o to alespoň navenek snažilo, byť s různými výkyvy.
Na chodnících třeba muži zdravili ženy pozdravem: uctivě ruku líbám milostivá paní. V úzkých domovních dveřích muž dal ženě vždy přednost, těžké nákupy potravin v taškách jí vynesl až před bytové dveře. V tramvajích se muži také trochu snažili, ne vždy se to ale zdařilo. Přistoupila třeba babka, všechna sedadla byla zasednuta prací znavenými muži. Řekla: copak tu nejí ani jeden džentlmen, který by pustil starou ženskou sednout? Odpověděli jí: džentlmenů je plná tramvaj, ale místo k sezení není žádné!
Slepce tehdejší pozorní Pražané ochotně převáděli přes vozovku.
Další noblesní způsoby jsme vídali v černobílých prvorepublikových filmech a v západoevropských filmech.
Jako malé školáky nás ve škole učili vyjadřovat zápor výrazem: ó nikoliv. My jsme používali na Žižkově obvyklý zápor: nasr.t! Učitelka nám řekla, že ona by neřekla sprosté slovo ani za pytel sr…k! Zůstali jsme na našem původním výrazu.
V 21. století
Město v dnešních dnech už pulzuje jinak. Na stanici metra třeba vyhrává na housle žebrající šumař. Na jiné vyhrávají žebrající Indiáni. Servírka před kavárnou třeba rozdává zadarmo pistáciovou kávu. Když k ní přistoupí žebrající mrzák, otočí se na podpadku, nic mu nedá, a skryje se v bezpečí restaurace, vůbec ho neseřve. K tomu v poledne vyzvání zvony z kostela sv. Ludmily. Ten musí být neustále uzamčen, odemyká se jenom na bohoslužbu! Svého času byl na zavřených dveřích kulantní nápis katolické církve: Omlouváme se věřícím za zamčené dveře, za dveřmi se vyskytovaly lidské výměšky a výkaly! Není divu, protější veřejný záchod musel být kvůli malým tržbám zrušen! Místo něj tam byla založena prodejna zbraní a střeliva. Také zbankrotovala, vraždilo se tu jen málo! Nakonec byla přestavěna na cukrárnu, ta se teprve tržně, pro Čechy osvědčila. Inu, u kostela zrovna pravěk!
V tramvaji už je také vše obráceně. Zhýčkané milostpaničky z první republiky zmizely stářím, nectnosti (sobectví drzost nadřazenost) nestačily předat mladým, mimopražským! Mladí a sedící cestující dnes aktivně vyhledávají nemohoucí staré, dojdou k nim a nabídnou jim svá sedadla. Ti jim poděkují.
Není nic neobvyklého při nástupu mladého mileneckého páru, že penzistka si přesedne jinam, aby mladí mohli posedět vedle sebe. Také jí poděkují.
Některé úlety jsou vidět třeba ráno na stanici Kačerov. Herci Gérard Philipe a Jean Marais byli skvělí šermíři, už ale nežijí. Střetli se tam jedno ráno naše dvě staré struktury, přičmoudlý kamelot a žebrák přespolní, každý s jednou francouzskou holí. Zadívali se na sebe nenávistně a začali nejdřív výhružně pořvávat: vy jste dnes ráno už žebral na stanici Opatov! Oba vztyčili „tykadla“ a začali do sebe bodat. Už mi jel autobus, nevím jak to bylo dál, po čase jsem tam viděl už jen asi vítězného kamelota.
U lékařů se také změnilo k lepšímu. Ochotně mluví na pacienty, vše jim podrobně vysvětlí, předepisují moderní léky. Zdravotnictví po těch „novotách“ už je zase to osvědčené „totalitní“ – zadarmo!
Horší je to s přespolními manažery v Praze. Ti jsou z praní přebytečných peněz úplně mimo civilizační mísu. Mají hlavy plné „nápadů“. V úzkých dveřích ženu srazí kopancem, tak jen oni projdou první.
V tramvaji si nedávno proti mně přisedlo děvče. Bylo mu teprve 81 let. Dali jsme se do řeči, naše generace ještě mluvila ústy k někomu, neskřehotala jen do mobilů. Měla dokonalý zrak i sluch. Měla penzi o tři tisíce menší než já. Narodila se už za Masaryka. Nadávala na komunistický kriminál (1954). Dostala sedm let. Naštěstí v něm dostala rakovinu prsu, museli jí operovat, pak ji hned z vězení propustili. Díky „totalitnímu“ vězeňskému zdravotnictví je velmi zdráva, ještě 70 let po operaci!
Stále ještě dřímá skrytá nenávist Moravanů vůči Pražanům. V Praze najatí dva Moravané, ráno v montérkách chlemstali láhvové pivo. Jen jsem otevřel domovní dveře pozdravili mě: čau ty zas….j Pražáku. Pokračoval jsem dál, bez mé bystré odpovědi, či dokonalé rány pěsti!
V tramvaji si nepražský student pokousával a požvýkaval vlastní límec. Aby nevypadal tak přespolně, četl si aspoň anglický text.
Moc se na novoty nedá tolik nadávat. Odpadkové koše třeba vyváží několikrát denně. Autobusy a tramvaje jezdí na minutu přesně, zase není na co hořekovat.
Když chce slepec přečíst text, poklepává si holí na stanici metra. Kolemjdoucí se ho zeptá co chce, pak mu text ochotně přečte, potom se zdvořile rozloučí.
Na vozovkách a chodnících je ale cvrkot. Mladokolonisté Prahy používají vozovku pro auta a tramvajové koleje na svou chůzi. Neznají z domova chodníky. Starokolonisté Prahy na ně troubí a zvoní, přes v zimě zavřená okna ale nadávky nejsou slyšet.
Třeba bude moje příští popisování návratu noblesy bohatší.
