Dotyk jako jedna ze základních biologických potřeb, dotyk jako nutná podmínka pro přežití novorozence, dotyk jako lék na bolístku dítěte i na chronické onemocnění seniora, dotyk jako projev uznání, dotyk jako projev lásky i základ pro nový život. Prostě dotyk v mnoha podobách nás provází celý život. A jak se to projevuje v praxi? Pojďme se na to podívat od Adama, vlastně od početí (i tam je potřebný dotyk).
Hmat je nejranější senzorický systém. Schopnost vnímat dotyky se objevuje u dětí už v sedmém týdnu těhotenství, ve dvanáctém týdnu má dítě citlivý už skoro celý povrch kůže a od pátého měsíce těhotenství cítí děti dotyky stejně jako dospělí. Vnímání sebe a okolního světa prostřednictvím kůže je pro malé dítě mnohem důležitější, než třeba zrak.
Dřív nikoho ani nenapadlo, že novorozené děti, které jsou odloučením od matky ochuzené o dotyk a další podněty, jsou deprivované a že se zpožďuje jejich vývoj. Ženy v „civilizovaných“ zemích litovaly matky v těch „zaostalých“ zemích, které musejí své děti nosit na těle nebo v šátku. Tyto děti ale měly štěstí. Jak se na to přišlo? Samozřejmě výzkumem a porovnáváním, které ještě u tak malých dětí není ovlivňováno výchovou, prostředím a sociálními poměry.
Tyto výzkumy poukazují na to, že je mnohem výhodnější být s novorozenci co nejvíce v kontaktu. I o málo zvýšená dávka pozornosti v době krátce po porodu může mít zásadní vliv na zdraví, růst i proces učení. Americký neonatolog Marshall Klaus a pediatr John Kennell posuzovali experimenty, týkající se různě dlouhé doby, kterou strávily matky spolu s dětmi. Zjistili, že raný kontakt dítěte s matkou opravdu zlepšuje jazykové schopnosti a má vliv na rozvoj inteligence.
Studie rovněž ukázaly, že děti, které jsou častěji drženy v náručí, mají tendenci více přibývat na váze, rychleji rostou a dříve se vyvíjí jejich motorická koordinace, svalová síla a kontrola. Tady se nabízí i zajímavá souvislost s rozdílným vývojem děvčat a chlapců. Má se za to a určitě to můžete potvrdit i ze svého okolí, že holčičky začínají dříve chodit, mluvit a vůbec jsou ve vývoji o něco rychlejší než chlapci.
Čím to může být? Důvodů je více, ale jedním z nich je i to, že rodiče mají sklon chovat se ke svým dcerám už od narození jinak než ke svým synům. Dcer se rodiče dotýkají, mazlí se s nimi a mluví na ně daleko více než je tomu u synů. U holčiček také rychleji a citlivěji reagují na projevy bolesti nebo nepohodlí, pohladí jejich naražené koleno, zatímco podobné projevy u chlapců ignorují nebo bagatelizují. Tím u děvčat urychlují jejich vývoj a učí je více vyjadřovat city. Co z toho vyplývá? Že i malí chlapečci potřebují v raném věku mazlení a sociální interakci stejně jako holčičky a nebudou kvůli tomu slabší nebo méně samostatnější. Navíc budou v dospělosti méně agresivní a více citlivější a něžnější.
A jak je to u nás starších? Dospělí jsou proti každému nedostatku odolnější. Obzvlášť nedostatek dotyku a pohlazení mohou vyřešit navenek jakoby uspokojivě tím, že se od sebe odříznou, že zatvrdnou nebo začnou hledat náhradní uspokojení (alkohol, přejídání, agrese, atd.) aby nahradili nedostatečnou blízkost. Pokud už jste senioři, jistě mi potvrdíte, že každé objetí, každé pohlazení, působí jako balzám na duši. A to nemusí jít přímo o masáž.
Většina kultur považuje dotyk za něco přirozeného a léčivého. Prakticky všechny léčebné systémy všech dob, které se dochovaly, věří, že lze léčit dotykem, pohlazením či předáváním energie. Podle čínské medicíny jsou dokonce hlazením povrchu těla „hlazeny“ i vnitřní orgány. Jemné hlazení kůže aktivuje lymfatický systém, který se stará o odstraňování škodlivých látek z těla. Při hlazení a mazlení se navíc vyplavuje kromě oxytocinu celá řada hormonů, které jsou pro organismus důležité. Doteky snižují tělesné napětí a stres, ulevují od bolesti.
Potřeba dotyku a pomazlení je velmi podstatná potřeba, na kterou jsme jako lidstvo trochu pozapomněli. Bojíme se někoho dotknout, aby to nebylo bráno jinak. Bojíme se dotknout, protože nevíme, že i ten druhý po tom touží. Bojíme se dotknout, protože nám to tak dlouho zakazovali a tak dlouho nám nalhávali, že to není třeba, až jsme tomu uvěřili. Ale za jakou cenu? I přes snahu lékařů nemocných přibývá a většina jejich nemocí má původ „v hlavě“. A tak jednoduchá věc jako dotyky nás může uzdravit. Můžeme s tím začít teď hned. Doma nebo kdekoliv jinde. Zapojte do akce své partnery případně si najděte dobrého maséra a terapeuta.
Mějte se krásně.