Můj seniorský život: Zřejmě jsem mu nepadla do oka
Ilustrační foto: Pixabay

Můj seniorský život: Zřejmě jsem mu nepadla do oka

7. 9. 2021

Léto budiž pochváleno! Úžasný čas dlouhých, prosluněných dnů, nekonečného pletí záhonů, ale také prázdnin, s nimiž nutně přichází halasný vpád vnoučat do prarodičovských, povětšinu roku poklidných obydlí. 

Přijely hned zkraje, aby se ani o den neošidily. Moje milované přeslice, Káťa a Hanča. "Tak co budem, babi, podnikat? Budeš nám zase vyprávět? Uděláš nám tu super pomazánku? Pojedeme někam na kole? Budeme opékat? Na jaký zámek se letos vypravíme? A budem každý den dlouho do noci sedět u krbu, pozorovat hvězdy a netopýry, jóóó?" A to se ještě ani nevybalily...

Asi po týdnu jsem zavelela: "Zajistila jsem projížďku na koních, tak alou na kola, máme tam ve dvě být." "Hurá," zaječely unisono, "to bude hustý!" A bylo. Těch asi šest kilometrů na farmu jsme zdolaly hladce a už jsme obdivovaly ušlechtilé koně, kteří nám byli na projížďku přiděleni. Jsem mazaná ženská. Batoh jsem si předem naládovala suchým chlebem, pečivem a jablíčky. Nakrmím je těmi pamlsky, podplatím je a pak budou poslušní a hodní jako beránci. Sežrali všechno do posledního drobečku, aniž by projevili nějaký viditelný vděk...

Začali jsme nasedat. Děvčata hbitě a elegantně jako ve filmu. Mě na to živé vozidlo nakládali zcela potupně dva statní chlapíci. Jóóó, seniorský zadek v kombinaci se zemskou přitažlivostí situaci poněkud zkomplikovaly. Po krátké instruktáži jsme s průvodkyní vyrazily na cestu. V prvotní eufórii jsem nadšeně zacitovala: "Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu." Za okamžik jsem k tomu v duchu připojila dodatek: "To by ale to zvíře mělo mít alespoň nějaký respekt k jezdci, a ne ho považovat za naprostého hňupa."

Ten čtyřnohý džíp zapomněl, kdo ho krmil rohlíčky a jablíčky. Prostě si dělal, co ho právě napadlo. Každou chvilku se zastavil, prudce sklonil hlavu a začal se spokojeně pást. Připadala jsem si jak na vrcholu vysoké skluzavky. Držela jsem se vší silou, abych mu nesjela po krku, ksichtem přímo do jeho krmení. Moje pokyny, jež jsem se snažila vysílat pomocí uzdy či patami, mu byly očividně k smíchu. Závistivě jsem pokukovala na vnučky, které se nenuceně a s přirozenou grácií nesly na svých koních.

Ten můj se vzápětí rozběhl za kamarády a vzal to rovnou skrz větve keřů a stromů, které lemovaly cestu. Připlácla jsem se koni zlomyslnému na krk, abych zabránila vypíchnutí oka a ušlehání větvovím. Pomyslela jsem si: "Mě nedostaneš, potvoro!"

Po chvilce koníci zamířili k brodu a už se nořili do vln říčky Divoké Orlice. "A teď mě ještě utopí," blesklo mi hlavou. Nebylo to tak zlé. Koně měli z koupele radost. Hrabali kopyty do vody, vesele odfrkávali, řehtali a skrápěli nás bohatými sprškami vody a mokrého písku. Vmžiku jsme byly mokré až na kůži. Byla to ale legrace a taky nevšední zážitek.

Nastal čas na zpáteční cestu. Můj bujný krasavec byl najednou podezřele ukázněný. Reagoval obstojně na pokyny, svižně poklusával za kamarády. Vrátilo se mi pochroumané sebevědomí a nadšeně jsem se kochala pohledem na utěšenou letní krajinu. Lány zrajícího obilí, louky plné svěží trávy, kvítí a bzučícího hmyzu, obzor lemovaný lesy, kdesi daleko za nimi zamlžené obrysy hor, malebné panorama zříceniny prastarého hradu... jaký to překrásný den.

Náhle jsem zaregistrovala podezřelý pohyb a vytušila katastrofu. Z kukuřice vylítla kočka. To zvíře pode mnou se leklo, bleskově uskočilo doleva a současně stihlo vyhodit prudce zadkem. Pud sebezáchovy mi zavelel vytáhnout nohy ze třmenů (přece se nenechám uvláčet), skulila jsem se do klubka a obalila si hlavu rukama. Prásk! Sletěla jsem jako pytel brambor shozený z valníku. Rovnou na tvrdou, prašnou a kamenitou polní cestu. "Ježíši, určitě jsem se rozsypala na součástky!"

Najednou bylo ticho. Všichni, dokonce i koně, na mě vyjeveně koukali. Jen ten můj se zlomyslně a pobaveně šklebil. Pohnula jsem prsty, rukama... šlo to. Vyhrabala jsem se na nohy, všechny části těla se zdály být na svém místě. Zbytek cesty jsem došla pěšky.

Když jsme opět nasedaly na kola, holky se už neudržely a začaly se hihňat: "Babi, ty teda vypadáš!" Měly pravdu. Mokré oblečení jsem měla olepené prachem, trávou, kamínky... však jsem se pěkně poválela po zemi! Pak mě dorazily poznámkou: "Kdy si zase vyjedeme? To bylo super!"

No, jak pro koho. Skoro čtrnáct dní jsem měla záda podrápaná a vybarvená jak omalovánky.

 

Můj seniorský život
Hodnocení:
(4.9 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.