V dobách normalizace se odehrávaly události mimo rámec jakékoliv logiky. Tak se stalo, že skupina železničářů mezi třicítkou a smrtí, se ocitla prostřednictvím cestovní kanceláře CKM v ubytovacím zařízení sovětských komsomolců na břehu Černého moře. Hotel patřil sesterské organizaci CKM a nesl krásný název Sputnik. Bylo to levné a velmi poučné. Obstarožní svazáci mohli užívat pohostinství a měli se podílet na spoustě setkání, soutěží, diskoték. V letním kině se promítaly každý večer západní filmy. Pepík Baron ze stanice Dobrotín už nikdy neuvidí kovbojku v ruštině!
Jednou celá výprava navštívila produkci amerického filmu Zoloto Mjékkeny. Jakmile se na plátně objevil herec Gregory Peck, každému bylo jasné, že jde o film Mackennovo zlato. Velmi legračně působil výstup starého indiána, který s puškou v ruce vykřikoval:,,Idí, idí, cholera, job tvoju mať!“
Pepík Baron hned na počátku dovolené narazil na širokou ruskou duši. Peníze nebylo za co utratit. Padesát čtyři rublů byl kapitál. Jednu kopějku stála chlazená minerálka neslazená. Totéž slazené bylo k mání za kopějky tři. V hotelu byla plná penze. Traťmistr Travajz vyřešil jednou pro vždy nákup pirožků a tekutiny zvané KBAC.
,,Josef, kup si pirožek a já koupím sklenici kvasu. Ty mi dáš kousnout a já ti dám napít.“
Obojí nestálo za nic.
Hračička Pepík Baron zjistil, že mu někdy vrátili kovový rubl. Protože v té době se u nás roztrhl pytel s vydáváním stříbrných pamětních mincí, domníval se, že kovové rubly jsou také pamětní. Svou ruskou slovenštinou se šarišským přízvukem si domluvil s bábuškou v prodejním stánku výměnu papírových rublovek za kovové. Bábinčin stánek byl umístěn hned na pokraji plážového areálu a nebylo možné jej při návštěvě pláže minout. A tak vždy při příchodu na pláž mávala na Pepíka Barona babička a se širokým slovanským úsměvem mu podávala hrst kovových rublovek. Nikdy ji nedokázal vysvětlit, že sbírá různé druhy těchto mincí. Nechávala mu prostě všechny. Nešťastník pak chodil s měšcem těžkých mincí a potají je u jiných stánků měnil za papírové.
Výprava prochází botanickou zahradou hraběte Voroncova. Cestu lemuje subtropická vegetace. Za chvíli stojí návštěvníci před bílou budovou. Jalta. Uvnitř se odehrála ke konci války památná konference. Tady splichtily velmoci demarkační čáru u Plzně. Generál Patton musel pak čekat v Plzni se svou armádou a poslušně sledovat pozdní osvobození Prahy Rudou armádou. Nebýt dohody o sférách vlivu, mohl slavný generál ohlásit dobytí Prahy už šestého května 1945 do hlavního stanu z telefonní budky! Prostředí je ale krásné. I ignorant přírodních krás čumí s otevřenými ústy.
Jezírko s lekníny.
,,Vole stůj! Je tady! Stojí za námi! Opatrně se ohlédni!“
Tohle pološeptem oznámil Pepíkovi Baronovi traťmistr Travjaz. Oslovený se pomalu otáčí. Je opravdu za nimi. Uprostřed pohádkového jezírka s lekníny svítí mramorová socha Vladimíra Iljiče Lenina! Je prostě všudy přítomen.
Jednoho dne se na chodbě objevuje nápis. VULEJBOL! Mezistátní utkání ČSSR - SSSR!
Marně hledají hoteloví hosté ligové volejbalisty, toulající se po chodbách. Nikde žádný Šenk, Petlák, Láznička. Určitě přijedou zvláštním autobusem. V místě je totiž překrásný volejbalový stadiónek.
Ve dveřích jídelny se objevuje vyjevený kamarád Jarda Rižík.
,,Kluci je zle, ti reprezentanti jsme my!“
Nějaký referent si usnadnil práci. Děj se vůle boží. Nastává horečná činnost.
Kdo někdy plácal do balonu, třeba i u vody, musí zachránit čest praporu.
Jobova zvěst se roznese mezi rekreanty. Pepík Baron se kdysi motal kolem sítě, a tak se srdnatě hlásí mezi hrstku statečných. Odsouzenci se husím pochodem vydávají za místním sportovním referentem. Ten v šatně vydává překrásné bílé dresy a modré trenýrky. Mužstvo se obléká. Elastický materiál nedokáže zakrýt oblá bříška otců rodin. Postavě volejbalisty odpovídají jen dva mladí hoši, hrající závodně.
Pepík rychle odhaduje situaci. Tohle může dobře dopadnout jen jako bohapustá sranda! Musíme to ,,mezistátní utkání“ dostat do polohy komického čísla Regmatici, známého z programu klaunů cirkusu Kludský! Tato nová naděje vlévá do žil bojovnou krev. Procházejí tunelem, jako tygři do manéže.
Bomba!
Ochozy volejbalového stadionu jsou plné lidí. Reklama byla účinná. Den předtím porazili naši hokejisté na kanadském poháru sbornou SSSR v hokeji. Domácí fandové jsou nažhaveni, pomsta v odvetě bude sladká, byť se odehraje ve zcela jiném sportovním odvětví. Srdce bojovníků padá do kalhot. Na druhé straně jsou oni. V rudých dresech a rudých trenýrkách poskakuje skupina nadupanců z nějakého CSKA. Všichni mají krátce střižené vlasy, svaly a šlachy nedočkavě napínají slušivá sportovní trička. Vizuální rozdíl musí být z hlediště obrovský. Kontrastují vypracovaná těla sportovců se spolkem baráčníků, zahánějících nudu odpoledního programu rekreačním sportem. Smích se zatím ozývá ze západní tribuny, obsazené českými rekreanty. Na jedné straně sítě se hladový tygr připravuje rozsápat hrstku tetelících se křesťanů. Chybí jen smrtící prst imperátora.
Hosté začínají servírovat dlaní zespodu. Mírný míč odplachtí na polovinu soupeře. Strojová kombinace, plesk, plesk a pak se míč vrátí strašlivým smečem. Hosté nemají sebemenší naději. S míčem se potkávají zřídka. Je to vraždění neviňátek betlémských. Jen několikrát se podaří soupeře ulít. Ochozy se pomalu vyprazdňují. Druhý set odpadá. Zmoklé slepice se nazdařbůh zbavují bílých dresů. Bílá hora. Sportovní referent si udělal čárku. Hosté chtěli zápas obrátit v bohapustou frašku. Jarda Rižík byl poloviční Rus a plynnou ruštinou to těm nadupancům vysvětloval. Marně. Takové pojetí sportu bylo těmto molodcům naprosto cizí. Vždyť i Jaroslav Hašek přestal být v těchto končinách humoristou a stal se načas komunistickým velitelem města Bugulmy!
Byla to ostuda. Komu se ale podaří v tomto státě reprezentovat v daleké cizině barvy své vlasti!
Konečně je to tady. Rýsuje se zážitek prvního stupně. Autobusový zájezd do pionýrského tábora Artěk na Krymu. Co jen se mládež v padesátých letech načetla o tomto táboře. Skautské tábory s plátěnými stany a indiánskými totemy byly dávány do protikladu k rozjásaným dětem v továrně na výrobu pionýrů. Pepík Baron se těší na přímou konfrontaci. Konečně uvidí vychvalovaný dětský ráj. Proto se při nástupu do autobusu cítí rozechvěn.
Již cestou lehátkovým vozem poznal český turista fenomén – žvýkačku. Na nádraží ve Lvově se náhodou vyklonil z okna. Na peróně se před vozem s logem ČSD tísnil dav místních dětí. Volali unisono:
,,Žuvačka, jesť?“ Pepík zmizel v hloubi vlakového kupé a vrátil se k oknu s hrstí korunových žvýkaček Pedro. Podával je ven z okna obouruč. Nechtěl házet dětem žvýkačky oknem. Ponížil by je. Netušil ovšem, co se bude odehrávat. Najednou mu na obou rukou visí hrozen dětí. Drží jej za ruce a táhnou oknem ven, na peron. Vysmekl se s nasazením všech sil, zevnitř přidržován vyděšenými rekreanty. Žvýkačky z obou rukou zmizely a chumel dětí se o ně pere na peróně. Padají rány, některé dítě si vypomáhá hůlkou. Sodoma! Lidumil se vrací do kupé s rukama do krve poškrábanýma!
Pro všechny případy ulil Pepík do krabičky od holící pasty Barbus dlouhé západní žvýkačky Buble- gum. Za účelem výměnného obchodu. Před zájezdem do vyhlášeného pionýrského tábora jej ovšem napadla geniální ptákovina. Rozežene nějaký pionýrský útvar žvýkačkami!
Jéňa Urbánek s fotoaparátem a Pepík Baron se žvýkačkami čekají na lavičce v parku na nějakou příležitost. Najednou se objeví pionýrský průvod. Fotoaparát je přichystán. Pepík stojí na lavičce se žvýkačkami v záloze.
A už jdou. Nacvičují asi na nějakou slavnost. Po pěšince se vzorně uhrabaným pískem přichází Pioněrskij atrjad v plné parádě. V čele přerostlá pionýrka, stejně oblečená jako kuřátka za ní. Má modrou lodičku, bílou, rudě ošátkovanou košili s patřičnými odznaky, modrou sukni a bílé podkolenky. Tvář prozrazuje její původ, jistě gorod Frunze. Na čele průvodu jdou dva trumpetisté a konec zdobí dva bubeníci.Každý pionýr má na košili odznak Vladimíra Iljiče Lenina v různém stupni vývoje. Lze spatřit Lenina dítě, Lenina studenta a Lenina revolucionáře. Kult tohoto pána je obrovský. Lenin stokrát jinak.
Pionýři se blíží ve vzorném útvaru. Trumpetisté troubí, bubeníci bubnují. Přišla chvíle pro vykonání atentátu. Pepík se klepe rozčilením a připadá si jako Josef Gabčík v Libeňské zatáčce, při atentátu na Heydricha!
Teď!
Josef Baron, turista ze spřátelené země, stojí na lavičce jako při vojenské přehlídce. Pochodující pionýři dokonce udělají vlevo hleď. Nedávají poctu generálovi, ale jejich zrak spočine na vějířích žvýkaček v obou rukou neznámého pána. Ten rozvinul dlouhé zápaďácké žvýkačky do podoby rozdaných karet. Nastal nepopsatelný zmatek. Vědom si zkušenosti při rozdávání žvýkaček z okna rychlíkového vozu na nástupišti ve Lvově, zbavuje se dárce všech žvýkaček. Nedůstojným způsobem je hází mezi pionýry.
Chumel pionýrů se zmítá v divokém zápase. Začíná boj o žvýkačky. Do hluku válečné vřavy ječí vedoucí z goroda Frunze. Bubínky a trumpety se válí po zemi. Paličky slouží jako účinná zbraň.
Najednou to těm dvěma atentátníkům došlo! Dávají se na zběsilý útěk. Jejich běh posléze dosahuje atletických parametrů. Kdyby ale Jéňa celou akci vyfotil, mohla to být světově proslulá fotografie – vítězství imperialistické žvýkačky nad vojenským drilem.
Oba turisté a atentátníci měli štěstí. Kdyby je někdo viděl, dlouho by doma oba chyběli v místě bydliště i ve výrobním procesu!
