Můj seniorský život: Mé „odložené“ bábrlinky
FOTO: archiv autorky

Můj seniorský život: Mé „odložené“ bábrlinky

18. 1. 2016

Jsou dvě a nejsou to mé pokrevní babičky, ony ani jimi být nemohou, protože patřím ke generaci jejich dětí. Jsem už taky na prahu seniorského života, zatím kypím zdravím a energií, užívám si toho, co na důchodu je pozitivní, že jsem pánem svého času a naplno se mohu věnovat svým koníčkům. Povinnosti mi neurčuje nikdo jiný, jen já sama.

Je však jedna povinnost, kterou však nikdo neurčuje, ale měla by být v nás a je to povinnost morální. Je to pomoc těm, kteří nejsou z různých důvodů soběstační, staří lidé, opuštěné děti, lidé postižení mentálně či s nějakým fyzickým handicapem. Forem této pomoci je hodně, nejčastější je pomoc finanční, různé sbírky, charitativní akce.

Pak jsou zde instituce různého druhu, které zajišťují základní životní potřeby, péči pro alespoň uspokojivý život, pořádají různé akce. Tyto formy pomoci jsou nezbytné, ale už je u nich málo prostoru a někdy i snahy pro pohlazení, vlídné slovíčko, projev zájmu, porozumění, které sebelepší péče a peníze nenahradí. Existuje však forma pomoci, která má velkou snahu toto alespoň částečně zajistit. Již fungují a dále jsou zakládána dobrovolnická centra, pod jejichž záštitou dobrovolníci vykonávají činnost dle svých schopností a možností ve prospěch druhých bez finanční odměny ve svém volném čase. Odměnou je jim zato nedocenitelný pocit z pomoci ostatním, získání nových a i zajímavých zkušeností, nezřídka vznikají i nová přátelství. Díky této formy pomoci jsem seznámila i já se svými bábrlinkami.  

Shoda náhod tak tomu asi chtěla, že zrovna v době, kdy jsem přemýšlela o nějaké další aktivitě, které bych se mohla věnovat a to třeba i ku prospěchu něčeho nebo někoho jiného, jsem se dozvěděla, že v městě, kde žiji, velmi aktivně a dlouhodobě pracuje jedno z dobrovolnických center. Jeho programy a aktivity mne velmi zaujaly, a od myšlenky nebylo daleko k činům. Přihlásila jsem se, prošla pohovorem, školením, získala osvědčení, že tuto činnost jsem oprávněna vykonávat a pak jsem jen vyčkávala, kdy budu poslána do „terénu“.

Netrvalo dlouho a dostala jsem zprávu, abych navštívila Domov seniorů, kde na mne čekají dvě stařenky. Domluvila jsem schůzku s paní ředitelkou domova a v den D jsem vyrazila na svoji první návštěvu. Hlavou se mi toho honilo mnoho, jaké budou a hlavně, jak mne přijmou? Zvládnu to? O čem si budeme povídat? No tisíc a jedna otázka, na které jsem si neuměla dát odpověď. Představit se paní ředitelce mi nedělalo problém, ale s určitými obavami a i tak trošku s trémou, jsem vstoupila za doprovodu ošetřovatelky do pokojíku jedné z nich, kde nás velmi mile a s úsměvem přivítala droboučká bělovlasá stařenka, takový věchýtek, nadšený, že NĚKDO ji navštívil. Veškeré obavy a pochybnosti okamžitě opadly, bábrlinka se hned rozpovídala sama a já byla jedno velké ucho.

Za chvilku ošetřovatelka přivezla na vozíčku druhou bábrlinku, takovou posmutnělou starou paní, která, když nás tam ale uviděla, tak na tváři se ji objevil úsměv, který prozrazoval radost z toho, že bude trávit alespoň pár chvil ve společnosti. Po malém seznámení byl hovor v plném proudu a já jsem chvilkami naslouchala doslova stereo. Pak jsme si daly kafíčko a já jako „zápisné“ jsem přinesla koláčky vlastnoručně upečené a hned bylo další téma k hovoru o pečení, obě vzpomínaly co pekly a jak. Čas uběhl strašně rychle a před odchodem jsme si domluvily, že budeme pořádat kafíčkové pondělky, na které jsem vždy přinesla nějakou sladkost mnou upečenou. Protože byl advent, tak to byl štrúdl, vánočka a před svátky jsem dala každé balíček vánočního cukroví.

Další návštěvy probíhaly tak, jako kdybychom se znaly snad od nepaměti. Obě vzpomínaly, co prožily, jejich vzpomínky byly však velmi různé, některé šťastné, ale v některých bylo i trošku hořkosti, a to bohužel i v souvislosti s jejich dětmi, vnuky. Kodex dobrovolníka mi nedovoluje „vyzvídat“,  nýbrž především naslouchat. Ale i tak po několika návštěvách se mi začala skládat mozaika života obou bábrlinek. Každá prožila jiný život, s radostmi, starostmi, zklamáním, ztrátou blízkých, prostě se vším co život přináší i bere. Ač jsou každá jiná, mají společný osud, dožily se vysokého věku a na sklonku svého života se ocitly v Domově seniorů, i když  mají dost blízkých, kterým věnovaly svoji lásku, péči, svůj čas a kteří je teď občas navštíví, snad ze slušnosti nebo snad i z pocitu špatného svědomí, že nenašli a nejspíš ani neuvažovali o jiném řešení. Vždyť o bábrlinky je přece postaráno. Obě se snaží s touto skutečností smířit a zvyknout na to, že Domov seniorů je jejich „doma“, odkud vůbec nevychází ven a jsou zavřené mezi „čtyřmi stěnami“. Jít na procházku ven je bez cizí pomoci pro ně nemožné, jedna je na vozíčku, druhá chodí o francouzských berlích. Personál na to nemá tolik času a příbuzné to při návštěvách „nenapadlo“ a ani nějak  nedochází, že bábrlinky by na procházku rády a za pomoci druhých by ji mohly bez problému absolvovat.

Za tu krátkou dobu, co k nim docházím a seč počasí dovolilo, se mi alespoň jednou bábrlinky na procházku podařilo vyvést. Radost, že byly venku, se nedá popsat. I když je v domově o ně postaráno dobře, celkem pěkné bydlení, ošetřovatelky příjemné a ochotné, jídlo si pochvalují. Chybí jim však zájem o ně, laskavé slovíčko a i to pohlazení. Smutné na tom je, že jejich blízcí jim toto poskytují v malé míře, někteří vůbec. Proto „odložené“ bábrlinky.

Je to pro mne hořké poznání, bábrlinky mi přirostly k srdci a i já  jsem pro ně jejich sluníčko. Na začátku byly obavy, co a jak budu dělat, teď už to vím naprosto přesně. Trošku sice nastala komplikace, protože jedna z nich upadla a zlomila si krček a je po operaci, takže pobíhám mezi domovem a GaRCem, kde z nemocnice byla přeložena, a tak pro mé bábrlinky nemám „program“ jeden, ale dva pro každou zvlášť. Protože jsem vázána mlčenlivostí, jsou jména dále smyšlená.

Bábrlinka Zdenička má velmi špatný zrak a navíc je nedoslýchavá, ale pomocí naslouchadla je komunikace s ní v pohodě. V domově je teprve asi půl roku, o svých dětech moc nemluví (má dvě dcery a syna), spíše hovoří o svých vnucích a pravnucích. Na Štědrý den byla alespoň u jedné z dcer na večeři, ale překvapila mne, že tam nechtěla být přes noc, jak řekla, už si zvykla na svoji postel v domově. No a  je to právě ta, co upadla a leží v GaRCu. Je však velký bojovník a já obdivuji její vitalitu v jejich 95 letech, kdy se k tomu staví opravdu originálně. Sdělila mi, že je na sebe pěkně naštvaná, jaká je nešika. Dělá maximum proto, aby mohla co nejdříve chodit a vrátit se „domů“, do svého pokoje v domově, těší se na jarní vycházky a domluvily jsme se, že na oslavu svých 96. narozenin uspořádáme „mejdan“ a nebude chybět šampíčko s jahodami. Tomu říkám životní optimismus.

Mojí snahou bude nejen za ní docházet, ale i se zapojit do její rehabilitace pod vedením odborníků, věřím, že bábrlinka to zvládne a já se budu snažit ji být velkou oporou a ty její  narozeniny oslavíme, jak jsme si slíbily.

Bábrlinka Hanička pochází z Vrchlabí, na které často při našich rozhovorech vzpomíná, i když její dětství a mládí nebylo zrovna radostné, protože byla dítětem svobodné matky. Pak se ale na ni usmálo štěstí a našla si skvělého a hodného muže, se kterým prožila spokojený a šťastný život a na něhož má krásné vzpomínky. Měla s ním dvě děti, které ji ve stáří přinesly hořkost a bolest. Dcera bohužel před šesti lety umřela na závažnou nemoc a Hanička se s tím dodnes nesmířila. Zde nějaké plané utěšování nepomůže, ale vidím tak trošku u ni úlevu, když si o ní může s někým popovídat, zavzpomínat, a tak já jen tiše naslouchám.

Jediné co jsem ji k tomu mohla říci, je to, že její dcera dále žije v její mysli a jejím „pokračováním“ jsou její děti, tedy Haniččini vnuci. Zeť za ní v domově ještě nebyl, to je bez komentáře. Syn se ale také moc nevyznamenal. Zajistil ji pobyt v domově, proč, to je na dlouhé psaní a velmi neradostné, v některých momentech pro mne až nepochopitelné. Vše korunoval tím, že při vyklízení Haniččiného bytu zlikvidoval i její venkovní oblečení na zimu a fotografie, který po celý život uchovávala. To oblečení tak nějak oželela, ale likvidace fotografií je pro ni bolestná. Syn se svojí ženou nabyli přesvědčení, že když  je maminka na vozíčku, tak už nebude v zimě moci ven. A fotografie? Ty pro něj  byly asi jen nějaké „papírky“, které nejspíš zabírají místo. To, že na nich jsou osoby mamince blízké a je to i tak trošku památka na ně, a ona ve chvílích osamění si mohla zavzpomínat, nebo je si je i prohlížet s někým, kdo by u nich uměl naslouchat jejím vzpomínkám, mu nejspíš vůbec nedošlo.

Fotografie ji nevrátím. Tak jsem alespoň vyhlásila akci „Oblečení pro babičku“. Obrátila jsem se na sestřičky, ošetřovatelky a své přátelé o pomoc, a povedlo se. Sestřičky a ošetřovatelky sehnaly dva zimní kabáty, na moji výzvu na sociálních sítích, jsem sehnala boty, rukavice, čepici a ponožky oželím ze svého šatníku. A díky tomu mohla Hanička na vozíčku ven. To byl zrovna krásný, slunečný a na zimu poměrně teplý den, tak jsme vyrazily na objížďku areálu domova, její nadšení se nedá popsat.

No ale teď k tomu „programu“. Hanička letos oslaví 91. narozeniny a mým dárkem bude výlet do Vrchlabí. Ale to obnáší jednu maličkost. Trošku ji rozchodit, protože jsem zjistila, že vozík je pojistka, nikoliv nutnost. Tak už jsme se domluvily, že budeme trénovat chůzi pomocí chodítka, protože to je schopná zvládnout, no a časem se uvidí. Ale věřím, že pokroku společnými silami dosáhneme, chce to jen se ji věnovat a povzbudit, aby nabyla jistoty při chůzi, protože se bojí, že upadne.

A co na závěr ? Snad jen to, držte nám palce, tedy především bábrlinkám, abychom „programy“ co nejlépe a úspěšně realizovaly a prožily jsme ještě hodně krásných společných dní, plné hezkých a příjemných zážitků a den, kdy bábrlinky opustí tento svět byl ještě hodně daleko a ony odešly s pocitem, že i na sklonku svého života bylo ještě pro co žít a nebyly „odložené“.

 

Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.

Můj seniorský život
Hodnocení:
(4.9 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?