Na přírodovědně zaměřený zájezd v roce 1992 do Pyrenejí jsem se dostala s kolegou botanikem. Zájezd na deset srpnových dní stál jen 3 000 Kč. Zajišťovali nám jen dopravu. Autobus nás vyplivl na parkovišti NP Ordesa a my putovali kaňonem dva dny kolem říčky Pro Arazas v jezernatém údolí mezi třítisícovkami.
Krásná květena na vápencových skalách, kamzíci na terasách a vodopády. Autobus mezitím odvezl houf důchodkyň k moři do Cadaquezu, kde měly pobývat v kempu. Nikdo se o nikoho nestaral, a tak některé zoufalky neměly ani spacák. Autobus se vrátil do hor, naložil naši skupinu a převezl nám do městečka Espot k bráně NP Aigüestortes Estany de Sant Maurici. Čekal nás pětidenní pochod přes sedla ve výšce 2 500 m. Bylo to neskutečně krásné, spali jsme v divoké pusté přírodě i nedaleko refigií (chat), kde se dalo přespat a někdy i nasytit, kdybychom na to měli. Tato trasa se za uplynulá léta stala známá, ale my jsme tehdy měli jen strohý plánek a orientovali jsme se podle občasné červenobílé značky a kamenných mužíků. Cesta mezi jezery, po vrstevnicích horských velikánů se ztrácela v kamenných mořích sutě. V dalším údolí byla odměnou čistá ledová voda plesů, palouky s pasoucími se koňmi a bujná zeleň. Za každým průsmykem další a další narůžovělé hradby rozeklaných nekonečných Pyrenejí. A stále přítomné kameny, balvany a suť.
Při přechodu jednoho sedla dlouhým neznačeným suťovým polem se mi pod pohorkou utrhla lavina štěrku, upadla jsem na záda a ujížděla jsem ze svahu. Řvali na mě: "Zahoď batoh". Vyvlíkla jsem se z krosny a odtáhla se ke skalisku. Také batoh se zastavil o vyčnívající skálu. Nebyla jsem zraněná, ale o tom, že jsem v lavině suti, se mi občas zdá.
Naše parta se trhala, scházela a zase setkávala na místě noclehu. Matka s patnáctiletým synem, mladý lékař se svou dívkou a já s kolegou, vášnivým botanikem. Nesli jsme si vše na zádech, opravdu to nejnutnější. My byli živi z klobás a slivovice (kolega), večer jsme vařili kaši z ovesných vloček se spoustou výživných doplňků (ořechů, sušeného ovoce a mléka, medu a vitamínů). O vodu nikde nebyla nouze. Neměli jsme hlad, nebyla nám v noci zima. Byli jsme v euforii a unaveni usínali po setmění.
Kamarád botanik rostliny trhal a ukládal do herbáře (pracoval pro muzeum v Linci). Lezl po skalních římsách jako kamzík a pátral po kytičkách. Slyšela jsem řítící se kameny a říkala si, že případně na jeho mrtvolu navrším kamení. Měli jsme štěstí na počasí a vše dobře dopadlo. Sestoupili jsme do travnatého údolí, jímž se vinul potůček a horská chata nás uvítala pohodlím. Poslední sedlo a pleso San Maurici, s informačním centrem, restaurací a bufetem. Sešli jsme posledními kilometry do Espotu, kde jsme se setkali s druhou skupinou hltačů vrcholů a odjeli autobusem do Andory, kam dorazila skupina, která přecházela hřeben po GR11. Nikdo se neztratil. Poslední den jsme nocovali v Cadaquezu Salvatora Dalího, naložili dámy, které si týden užívaly moře a celou cestu domů v autobusu prospali. Měli jsme si s Milanem co vyprávět. Cestoval s bratrem za polární kruh a měl také spoustu zážitků.
Je to již 24 let, napsala jsem si jen pár poznámek o trase, neměla jsem ani Nikonka nebo Lumíka, ale před očima mám stále krásné pohledy a je to můj největší zážitek - sáhla jsem si totiž na dno... (Všechno to vyprávím svému kolenu, které stávkuje a omlouvám se mu za vše, co jsem mu provedla).
Kdo by chtěl nakouknout, z Pyrenejí se stalo i pro nás přístupné pohoří. Díky internetu se tam můžeme podívat i virtuálně.
Ilustrační videa:
Mapa oblasti- virtuální procházky zde.
