Často jsem obdivovala aktivní lidi v seniorském věku. Nikdy jsem si nepřipustila, že by se toto mohlo podařit i mě. Až budu jednou v důchodu, budu odpočívat, dle možností si užívat a hlavně lenošit a vzpomínat - to byla má častá odpověď na nějakou otázku týkající se tohoto období...
Jo jo, myslet je zcela něco jiného, než jednat...
„Nemám čas,“ jsem často slýchávala od mnohých starších lidí kolem mne. Jak můžeš nemít čas, když jsi v důchodu? ptala jsem se jich často v duchu. Nahlas jen málokdy. To jsem pak slýchávala například: Musím hlídat vnoučata, chodím na brigády, chodím cvičit, jezdím na výlety, mám zahrádku, to víš, vedu zájmový kroužek... no a mnoho jiných podobných odpovědí. Hloupých odpovědí!
Tak proč to děláš? Ptala jsem se zase. Ale to už jen v duchu. Nahlas nikdy. Byla jsem mladá nebo mladší, měla svou práci, svou rodinu a spoustu nejrůznějších aktivit. Má angažovanost snad neznala mezí. Ono se zbytečně neříká, že pokud člověk jednou ukáže, že něco umí a navíc ho to baví, tak mu ostatní nedají pokoj a pořád si vymýšlejí něco navíc.
Až budu v důchodu, nebudu dělat nic navíc! Budu odpočívat a dělat jen to, co budu chtít! K ničemu jinému mě NIKDO NIKDY nedonutí, říkávala jsem si často.
Cha, cha, cha. Předsevzetí!? K čemu jsou? K tomu, aby se neplnila!
Protože téměř vždy opak bývá pravdou. Stejně jako u mne.
Zcela nečekaně jsem si způsobila pracovní úraz, který časem skončil částečným invalidním důchodem, ze kterého jsem přešla do důchodu starobního. Psychika na dně, dvě berle v ruce, nálada pod psa, zlá sama na sebe, že nezvládám to, co před několika týdny či měsíci... Co bude dál? Hrozí mi vozíček - stáří bude „pod psa“!
Jednoho dne, kdy jsem docházela k závěru, že přece jen (než se z toho všeho zblázním) se budu muset do něčeho zapojit, protože mi tento způsob života chybí, jsem potkala známou. Slovo dalo slovo a já odkývla, že budu dělat seniorům kronikářku. Jsem psavá a tato práce mě vždycky bavila.
Tak proč ne! Časem jsem do klubové problematiky pronikala čím dál více. Vedoucí začala mít zdravotní problémy a marně za sebe hledala náhradu. Po dlouhém přemlouvání jsem opět přikývla. Jo, dobře, zkusím to!
A závěr? Dnes mnohým známým velice často říkám „nemám čas“. Čas na zbytečnosti, čas na nekvalitně prožitý den.
Život je krátký a je třeba ho prožít smysluplně. Takže mám obrovskou radost z toho, že jsem trochu užitečná. Nejen pro svou početnou rodinu. Nejen pro milujícího manžela či dcery a našich pět vnoučat, kterým - i když nebydlí v našem městečku - jsem ochotná být kdykoliv k dispozici. Ale také pro věkovou skupinu SENIOR. Jako vedoucí Senior klubu, ve kterém máme skoro 500 členů, se snažím být všem nápomocná.
Vymýšlím spoustu nejrůznějších aktivit. Zájezdy, besedy, dovolené. Úzce spolupracuji s realizátorem projektu Křížovkářský turnaj či Hodinový vnuk... A jsem nesmírně šťastná. Hlavně proto, že dávám lidem možnost své dny prožívat smysluplně.
Dávat je přece mnohem víc, než brát. Nebo jste jiného názoru?
Můj seniorský život - nová soutěž magazínu i60 o zajímavé ceny. Jaké je to být seniorem? Jak prožíváte toto období života? Co vám seniorský věk vzal a dal? Jak se změnil váš život po odchodu do důchodu? Jak se bavíte v seniorském věku, co nejčastěji děláte? Jste aktivním seniorem, anebo většinu času trávíte sami? Napište nám do nové čtenářské soutěže magazínu i60 své příběhy a postřehy, povídky, glosy. Více o soutěži se dozvíte zde.