Když mi ve věku 31 let kolegyně v zaměstnání vyčítaly, že jsem podivín a mrzout, že dosud nejsem ženatý a nemám děti, že jenom čumím do mikroskopu, ničím tisíce zkušebních tělísek a zkoumám záhady náhlých křehkých lomů houževnatých plastů, a že jednou skončím jako nevrlý osamělý dědek někde ve starobinci, netušil jsem, že po 46 létech bude situace zcela jiná. Teď jsem se již při setkání pamětníků mohl svým kolegyním (vesměs již vdovám po mých kamarádech vrstevnících) pochlubit, jak jsem je všechny předhonil.
Když jsem se tehdy do roka konečně oženil a přestěhoval se s manželkou k jejím starým rodičům do rodinného domku v Karlštejně, (aby v chátrající usedlosti nezůstávali sami), dočasně se nám také nedařilo zplodit děti a založit skutečnou rodinu. A já jsem zatím prožíval po „převelení“ do malé zanedbané fabriky v okresním městě různé ústrky a šikanu veřejnosti neznámého osamělého disidenta a místo vědecké práce jsem se mohl věnovat svým necenzurovatelným vynálezům a zvelebování usedlosti Dceru se mi podařilo zplodit až ve věku 44 a syna v 46 letech.
Ani mé děti se do zakládání rodin příliš nehrnuly. Prvního vnoučka jsem se dožil až ve věku 66 let a o nějaké početnější rodině jsem již přestal uvažovat. Synovi jsem také vyčítal, že na rozdíl ode mne je ještě ve věku 33 let svobodný a bezdětný. Jeho vnoučka jsem se dožil až ve věku 74 let.
Zásadní průlom v rodině provedla má dcera, která se po deseti letech rozvedla se svým stále se zadlužujícím „podnikatelem tlučhubou“ a našla si nového solidního partnera. Ten ovšem do rodiny přivedl další čtyři již dospělé děti a dvě vnoučata. (Na rozdíl ode mne on začal plodit děti již jako nerozumný dvacetiletý studentík, a tak teď jsme v rodině dva dědkové - starý dědek 77, mladý dědek 47).
Když dcera ve věku 42 let znovu porodila, máme teď v domě tři vnuky a jednu vnučku (a další synovo vnouče je na cestě) a počet současných obyvatel usedlosti vzrostl na 10 a k Vánocům to bude 11. Naše malá vnučka Kamilka je teď v pozici tety o 10 a 14 měsíců mladší, než její dvě již pokrevní neteře. A jelikož se i nevlastní vnučky dále činí, v červnu očekáváme narození dalších dvou pravnuček. Když se teď občas všichni sejdeme v Karlštejně (včetně pěti dětí mých tří neteří), vypadá to v naší zahradě jako kombinace jeslí, mateřské a základní školy.
Nyní se jako „vetchý dědoušek“ (77) mohu intenzivně věnovat sportovní skautské výchově vnoučků a blíže chápat, jak naši bibličtí předkové vnímali pojem štěstí na této planetě. „Žil pak Job 300 let, měl deset synů a sedm dcer a viděl své syny a syny svých synů až do čtvrtého kolena.“
Nově etablovaná rodinnka s malou Kamilkou při vítání občánků na Karlštejně