O tom čundru se diskutovalo celé druhé pololetí roku 1959. Budeme Robinsoni! Vytvoříme expedici do hor. Nejprve se pokusíme o zdolání Nízkých Tater a Malé Fatry. Posléze to odnesou Tatry Vysoké a možná i Alpy a Kavkaz! Masová předběžná přihláška počítá s masivní horolezeckou výpravou. Jak tak čas běží, zaobírá se myšlenkou méně a méně lidí. Nadšení opadává. Nakonec zůstává alpinistů jenom pět!
Vůdcem je jednomyslně zvolen Kapitán Flint. Kromě velitelských pravomocí přebírá na sebe starost o zásobu cigaret. Ondryš Kadula je jmenován hlavním navigátorem. Protože vlastní podrobnou speciálku - mapu Slovenska z období Slovenského štátu, je pověřen vytvořením trasy. Musí určit opěrné body a dopředu vyznačit možnosti táboření. Námitku, že mapa je stará a už neodpovídá skutečnosti, smete Ondryš se stolu lakonicky: "Volové, pokud vím, tak hory jsou pořád na stejným místě!"
Šulda Hirš je určen do funkce proviantního náčelníka. Tento chlapec z vesnice, smíšek k pohledání a kamarád do nepohody, zajistí výpravu pomocí domácích klobásů, špeku a slivovice. Vašek Hirš, zvaný Šulda, je kumpán a jistě by doplňoval třídní sestavu, kdyby ovšem do školy nedojížděl!
Guma Menoušek pojede se spřežením jako psycholog a dobrá duše výpravy. Pětici uzavírá Frantík Mencl, zvaný Mandarín. Bude v roli jakéhosi válečného zpravodaje a pokusí se průběh celé výpravy zachovat pomocí reportáže v tisku a posléze o tom sepíše knihu. František Běhounek také přece napsal knihu o ztroskotání vzducholodi Itália jako přímý účastník.
První ránu dostává celý plán už ve vestibulu Hlavního nádraží v Brně. Scházejí se jenom tři alpinisté. Ve vestibulu stojí jenom Kapitán Flint, Guma a Mandarin. Už na začátku celého epochálního dobrodružství chybí mapa, navigátor a proviant! Na začátek cesty je to dost velká újma. V nádražním kiosku zakupují horolezci balíček hracích karet. Místo krále je na nich horník, místo dámy traktoristka. Kluci jsou různí mládežníci v modrých svazáckých košilích. Esa zdobí záběry ze sovětských staveb socialismu. Karetní symboly - herce, káry, piky a kříže zůstaly zachovány. Kdyby se ty karty zachovaly dodnes, byly by perlou každé sbírky kuriozit! Jenom to tehdy měli soudruzi dotáhnout do konce. Mohlo se pak z hospod ozývat: "Trumfy jsou krumpáče a hlásím stovku a lopatovou sedmu!"
Výbava horolezců stojí také za povšimnutí. Všichni tři mají opravdu krátké kraťasy, radiovky s komínkem, pulóvry a na nohou pionýrky. Flint a Guma mají naštěstí celty. Ze dvou se dá složit vojenský stan, áčko. Spát bude pod čím, i když tři muži budou prodlévat ve stanu pro dva. Asi bude nutno postavit třetího na hlídku!
Nikdo neví, proč počátek celé akce začíná ve stanici Brezno. Ondryš to tak naplánoval, aniž později tento svůj záměr dokázal vysvětlit. Trojice vystupuje z vlaku a vydává se do huor. Malý Guma shlédl právě nějaký dobrodružný film a neustále říká: "Dej pozor La Tůr!" Připomíná tak šermírny francouzské kinematografie, tolik oblíbené u diváků v kinech. Spatřil ovšem také detektivku Stalo se za bílého dne a do zblbnutí opakuje větu: "Neberte mi mé lanýže!“
Tyhle dvě věty opakuje po celou dobu výstupu a vyvolává u svých dvou kamarádů touhu po úkladné vraždě.
Z Brezna se výprava vydává do Demänovské doliny. Alpinistům uniká, že tam se přece chodí z Liptovského Mikuláše! Ondryšův navigátorský talent působí i bez něj. Celá trasa je podivná tím, že se trojice turistů plahočí do kopce zcela opuštěna od stop civilizace. Hoši tak objevují neznámou východní stěnu Eigeru. Švejk šel přece také do Českých Budějovic směrem západním podle rčení Všechny cesty vedou do Říma!
Turistické trasy mohou být třem přátelům ukradeny. Neznámá cesta za dobrodružstvím má jen jednu chybu. Vede pořád do kopce. Neustálé výroky psychologa výpravy: "Dej pozor La Tůr a Neberte mi mé lanýže!" celý pochod znesnadňují. Nikdo ovšem poutníkům neprozradil, že jejich vysněná Demänovská dolina leží za horou Chopok! Kopce Frantík Menclů nemiluje, i když je jinak zdatným turistou.
Na jedné dodatkové dovolené v Ostravici, o několik let později, stal se cílem celodenního výletu výstup na Lysou horu. Frantík s kamarádem Ometákem absolvovali "vystup na Lysu" po rovině. Vybrali si kilometricky odpovídající trasu. Zatímco ostatní frekventanti zadýcháni, ale šťastni, pojídali na vrcholku hory balíčky studené stravy, dva rovinoví turisté pojídali s chutí dobrou česnekovou polévku v rázovité lidové restauraci. Celou cestu absolvovali po pěkné silnicí první třídy. Syndrom Chopoku pronásledoval Frantíka i po letech.
Tak, jak se před Švejkem a poručíkem Dubem najednou objevila pumpa s rezivou vodou, vonící po močůvce, objevila se na trase tří turistů horská chata Srdiečko. Aby nebylo překvapení dostatek, za horskou chatou nacházejí dobrodruzi stanici lanovky. Vede na Chopok!
V letním oblečení usedají kamarádi na sedačkovou lanovku. Je dvoumístná. Na jednu sedačku usedá Kapitán Flint s Mandarínem. Guma sedí za nimi a na volnou sedačku vedle něj ukládají zaměstnanci várnice s jídlem. V tom přichází pán, podobný polárnímu letci. Je zcela zachumlán do zimníku, kolem krku má šálu a na hlavě kulicha. Usedá na sedačku vepředu a stává se objektem nemístných poznámek tří bagounů v letních šatech. Plácají se smíchy. Za chvíli se plácá smíchy on. Má za sebou tři solné sloupy. Hoši mají nejen husí kůži, ale jsou obaleni jinovatkou! Celá prekérní situace však nebrání Gumovi, aby otevřel várnice a užíral rukama, zcela nehygienicky jídlo určené pracujícím na výspě.
V Demänovské dolině, kterou scházejí alpinisté do Liptovského Mikuláše, zastihne poutníky noc. Všichni tři padají únavou do dvoumístného stanu typu áčko. Nevadí, že obydlí má kapacitu dvou nocležníků.
Za mlžného oparu a ranního kuropění se Frantík jako první vyhrabe ze stanu. Uvaří kamarádům snídani. Přímo pod tabulí zakazující stanování a rozdělávání ohně rozhoří se za chvilku životodárný plamínek. Frantík rozdělává svůj batoh. Velký papírový kelímek s hořčicí se uvnitř otevřel a veškeré potraviny a osobní věci mají barvu i vůni hořčice. Ke snídani bude hrachová polévka z kostky a zbytky starého chleba. Mohl být i s hořčicí. V kelímku zbyla ještě dobrá půlka této hmoty. Rozlícený kuchař ale v návalu vzteku mrštil kelímkem do mlhy pokrývající lesní porost. Trefil se! Kelímek se vrací jako bumerang a rozplácne se přímo ve tváři vrhače.
V kotlíku bublá hrachová polévka. Dva kamarádi přikládají do ohniště větve ze vzácných dřevin. Žerou z plechových hrnků nevábnou snídani a pobaveně pozorují třetího.Ten leží na břiše. Hlavu má ponořenu do průzračné vody horské bystřiny a vyplachuje si potřísněné oči.
Nikoho nenapadlo, že v Demänovské ladové jaskyni může být chladno. Namrzlý průvodce v kožichu a s kapičkami u nosu přesvědčuje výpravu:
"Táto jaskyňa sa volá Dóm Metoda Bellu!“
"Starou belu!" pronáší pološeptem Guma. Pak se snaží přidat svůj podpis na slavnou travertínovou stěnu. Zde se v minulosti podepisovali význační slovenští národní buditelé.
První horský masív mají členové výpravy zdatně za sebou. Co na tom, že byl překonán zčásti lanovkou. Hurá za dalším dobrodružstvím! Druhý díl dramatu se jmenuje Malá Fatra. Na konci čekají Jánošíkové diery a Terchová, rodná víska národního loupežníka.
Železniční zastávka Šůtovo přivítala tři dobrodruhy. Někde na trase musí být Šůtovské vodopády, jak vyčetl z mapy navigátor Ondryš. Zcela mu ovšem uniklo, že za vodopády je hora Chleb a tu je třeba překonat. Pod ní jsou teprve Jánošíkové diery!
Za přítomnosti blbých vět Dej pozor La Tůr a Neberte mi mé lanýže postupuje trojice do hor. Turisté, které hoši potkávají, chodí ovšem opačným směrem! Konečně se na trase objevuje horská dřevěná osada a v ní rázovitá krčma. Výprava končí vysílením po požití několika boroviček. Kapitán Flint zakupuje láhev tvrdého alkoholu a zelený kabanos podezřelé chuti. Večer se pak popíjí přímo z flašky.
Druhého dne se před poutníky objevuje opuštěná skautská chata. Má krytou verandu s dřevěnou podlahou a nade dveřmi nápis. Kto tuná volačo ukradně, temu ruka upadně! Bylo zamčeno, ruce zůstávají. Akorát se Frantík vyčleňuje ze společné ložnice a bude spát na dřevěné verandě.
Ráno u všech tří trempů propukly žaludeční potíže. Ten kabanos včera asi nebyl té nejlepší kvality, i když byl konzumován ve stavu opékaném. Krásy přírody, Šůtovské vodobády a Jánošíkové diery vzal čert. Tři kamarádi strádají po celý den na různých místech. Všichni ve stejné poloze. Snad jen ta pálenka zabránila nejhoršímu. Kapitán Flint posléze zavelí: čelem vzad! Na konci trasy už nebude Jánošík, ale železniční zastávka Šůtovo.
Závěrečná část expedice se odehrává v jídelním voze. Kamarádi prožírají zbylé peníze. Horu Chleb se překonat nepodařilo. Klukům je také líto Jánošíkových dier.
"Volové, Jánošík byl docela obyčejný loupežník! Zabil akorát faráře Vrtiaka. Bral pochopitelně všem, bohatým ovšem víc. Měli toho více na zcizení. To Slováci si vytvořili legendu a v ústním podání loupežník vyrostl do obřích rozměrů Viléma Tella nebo Robina Hooda. Moraváci mají svého Ondráše a Čechové Babinského. Nevím, proč se podobným hrdinou nestal Martin Lecián, lupič příslušný do Nedakonic!“
Tento historický výklad si ovšem mohl Frantík dovolit pouze v úzkém kruhu svých kamarádů. Kdyby se ty kacířské řeči donesly sluchu nějakého Slováka, mohl by autor skončit ve štěrkovém loži za projíždějícím rychlíkem.
V rychlíku šupajdícím směr Brno dozrává v mysli Frantíka Menclů životní krédo. Nechte si pánové ty své Rakoncaje, Kuchaře, Zibríny a Nežerky. Frantík zůstane nadále tvorem rovinovým, maximálně mírně pahorkovým.
Cílem jeho cesty nebude nikdy Elbrus. Na trase jeho cesty nebude v cíli vlajka na vrcholu, ale restaurace. A v ní bude připraven talíř s dobrou a vroucí česnekovou polévkou.
