Polarografie, dodnes používaná metoda analýzy roztoků, vděčí za svůj objev i následné rozšíření Jaroslavu Heyrovskému. Jeden ze dvou českých nositelů Nobelovy ceny se narodil 20. prosince 1890 v rodině profesora práva na české univerzitě Leopolda Heyrovského a věda ho přitahovala už od malička. Kromě toho ale slušně hrál na klavír a lákal jej také fotbal. Nakonec ale zvítězila chemie, která Heyrovskému zajistila celosvětovou slávu a uznání.
Zvídavý byl Jaroslav Heyrovský už jako dítě, kromě chemických pokusů a snímkování vyřazenou rentgenkou ho zajímaly třeba i zkameněliny. V dobách, kdy omylem zamořil letenskou ulici, kde bydlel, chloridem amonným, ovšem ještě netušil, že se mu věda stane osudem. Zájem o fyziku a chemii u Heyrovského převážil na akademickém gymnáziu, kde se v posledním ročníku potkal s Karlem Čapkem. Fyzikální chemie se však v Praze nevyučovala, a tak po roce na univerzitě odešel v roce 1910 do Londýna.
Studoval u laureáta Nobelovy ceny Williama Ramsaye a u jeho nástupce, elektrochemika Fredericka Donnana. Heyrovského pobyt v Anglii ale narušila první světová válka, jako občan nepřátelského státu se musel vrátit domů, kde narukoval, naštěstí ovšem ke zdravotnímu oddílu. Studia dokončil až po vzniku Československa, kdy složil zkoušky na pražské Univerzitě Karlově, kde byl v roce 1922 ve svých dvaatřiceti letech jmenován prvním mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem fyzikální chemie.
Už začátkem 20. let Heyrovský, který pomáhal profesoru fyziky Bohumilu Kučerovi s pokusy s povrchovým napětím rtuti, učinil svůj objev. Na metodu, jak zjistit složení roztoku, přišel v únoru 1922 při pokusech s roztokem chloridu sodného. Základem polarografie je rtuťová kapilára, ponořená do elektrolyzovaného roztoku spolu s další, srovnávací elektrodou. Měří se pak závislost elektrického proudu na napětí, podle níž se určí jak látka, tak její koncentrace v roztoku.
Prvotní Heyrovského metoda však byla zdlouhavá, každé napětí totiž bylo nutné nastavit ručně, příslušné proudy jednotlivě odečítat a výsledky bod po bodu zanášet do grafu. Už v roce 1924 ale sestrojil se svým japonským žákem Masuzem Šikatou první zařízení, které dokázalo polarografické křivky zaznamenávat automaticky, a které nazval polarograf. Analýzy roztoků tak místo hodina zabraly jen pár minut a polarograf se rozšířil z analytické chemie do řady dalších oborů.
Jaroslav Heyrovský přitom nebyl "jen" objevitelem nové analytické metody, svůj objev též dokázal úspěšně prezentovat v zahraničí. Například v USA přednášel o polarografii na nejvýznačnější univerzitách a jako jeden z prvních českých vědců uskutečnil v roce 1934 přednáškové turné v SSSR. Spolu s dalším vynikajícím chemikem, profesorem Emilem Votočkem, založil už v roce 1929 dodnes vycházející odborný časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications.
"Když člověk na něco přijde, to je jako když najdete v písku hrudku zlata. Říkáte si, pozor to by mohlo být naleziště a ryjete v tom písku dál. A tak z toho byla nakonec polarografie," komentoval Heyrovský vznik své elektrochemické metody. Dnes počítačové polarografy nechybějí v žádné chemické laboratoři, slouží ale i v biologii či farmacii. Lékařům pomáhají třeba sledovat některé choroby včetně rakoviny a zkoumat DNA, měří také obsah škodlivých látek ve vzduchu i vodě.
Na Nobelovu cenu byl Heyrovský poprvé navržen už v roce 1934, dočkal se jí ale až o 25 let později. Mezi tím dál pracoval na rozvoji polarografie, na přelomu 40. a 50. let přešel z Univerzity Karlovy do čela nově založeného Polarografického ústavu Československé akademie věd (dnes Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského), který řídil až do roku 1963.
Heyrovský, který k vědě přivedl i své děti Jitku a Michaela, zemřel 27. března 1967, pohřben je na vyšehradském hřbitově v Praze.
