Psí povídání

Psí povídání

18. 11. 2015

Každé ráno, ať je hezky a nebo zachmuřeno, se těším, až uslyším klapnout branku od dvorku, což je neklamný důkaz toho, že půjdeme na procházku. Nejraději chodím na louku nad starou pekárnu. Tam je vůní a těch myších děr, snažím se do každé z nich strčit čenich a jak něco ucítím hrabu a hrabu. Ale ty myši vždycky zdrhnou.

Někdy se vydáme s Paničkou kolem řeky. Jo, Pánička mám pěkně ochočeného. Ale Panička to je jiný oříšek. Poslouchá ne že ne, ale jak řekne "sedni, čekej" vím, že bych měl poslechnout naopak já. A když mi to trochu dýl trvá tak udělá "pssst" a to vím, že musím sednout a ani se nehnout. To je obyčejně před námi nějaký srnec a nebo volavka. A fotíme.

Dnes jsme šli známou cestou přes železný klouzavý most a po břehu kolem řeky Bělé, to je také naše častá procházka. Na řece se obyčejně vyskytuje hejno kachen, ale těch už si nevšímám. Jsou pro mne moc obyčejné. Často vyplašíme volavky, které loví ryby. Zvlášť jedna když nad námi letí, tak děsně řve, asi nám nadává.

Tentokrát to však bylo jiné. Utíkám na jednom konci vodítka, přičemž na druhém konci za sebou smýkám svoji Paničku. Nos mám až u země, co kdyby tam něco zavoněla, nějaká stopa. Najednou zvednu hlavu a před sebou vidím něco malého rezavého. Vykračuje si to pár metrů přede mnou jakoby se nechumelilo (mezi námi nechumelilo).

Chytnu stopu a přidávám do kroku. Před námi je totiž kočka. A to je na pořádnýho psa jak červený hadr na býka. Přidám do kroku. Každým krokem se kočka zvětšuje. Vetřelec o mně ještě nemá ani páru. Kupodivu mě moje Panička nebrzdí. Ještě pár metrů, ještě pár kroků a mám ji.

Neštěkám, to by utekla. Když už jsem docela blízko, kočka nás při ohlédnutí zpozoruje. Otočí se, naježí hřbet. Ale já se nebojím, no možná trochu, couvnu dva tři kroky, jen abych měl větší rozběh. Ale co to, ta kočka prská a ježí se. Ouvej, ona se snad chce prát? Už už se chystám k útoku a v tom zazní povel "FUJ JE KOČIČKA! Nechej kočičku."

Kočičku, kočičku, snad kočku, ne? Panička dupne nohou a ta rezavá koule vystřelí do křovin. Nebýt na vodítku já bych ji dal. Utekla, zbabělec.

Kdo je tady vítěz? No přece já, Rex.

domácí mazlíčci Můj příběh
Hodnocení:
(3.8 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.