Také nedáte na dřevo dopustit? Je krásné a užitečné, provází nás po celý život a lidé jej milují na celém kontinentu. Když jenom nahlédnete, neodejdete.
Napadlo mne o o něm napsat, když jsem s vnuky griloval na zahradě špekáčky. No griloval. Jak se to vezme. My tomu říkali opékání a "gril", skoro vždy lískový prut, uřezaný u potoka používám, dodnes. Má spoustu výhod. Je zadarmo, lze jej snadno nahradit, nemusí se umývat, ani skladovat.
Tentokrát ovšem přinesl vnuk železnou vidlici, kterou sám vyrobil v dílně, kde se učí a tak se chtěl pochválit. Ovšem je třeba topit. A čím? Dřevem. Najdete je tam či onde, cesta pro brikety do obchodu je zbytečná a oheň voní třeba po pryskyřici. A tak teď uvedu ten můj nápad do života.
Venku nemusí být zima jako v Rusku, ale obrázky, které svědčí o pracovitosti a uměleckém citu některých tamních obyvatel mě nasměrovaly k vzpomínání na dobu, kdy jsem jako malý pinďa přicházel postupně do styku s dřevem, zamiloval si je a tento vztah trvá dodnes. Doma jsme netopili ničím jiným než právě dřevem. Prodávalo se přímo v lese v metrech, srovnaných do hraní a bylo třeba je dovézt domů, pořezat, poštípat a srovnat tak, aby dřevo proschlo. Měli jsme k tomu kozlík, na který se metrové poleno uložilo a pak pilkou rozřízlo na čtyři kusy. Cirkulárky nebyly, protože někde nebyla ani elektrika, která by je poháněla. Ke štípání posloužila sekera a na větší sukovitá polena, pantok. Kdo neví co to je, tak tomu prozradím, že to byla velká sekera s dlouhým toporem. Pokud nebyla kůlna (a ta zpravidla byla), tak se naštípané dřevo vršilo do různých tvarů.
Naš domek se zahradnictvím stál stranou vesnice u silnice a les byl jen pár stovek metrů. Aby se uspořilo i na dřevě, chodily ženy do lesa, sbíraly větve, které tam zůstaly po kácení, vázaly je do nůše, nůši vložily na záda a shrbené pod tíhou nákladu míjely po silnici náš domek. Bylo to celkem běžné a dodnes si pamatuji některá ze jmen postarších žen, které tuto anabázi pravidelně týden co týden s výjimkou zimního období, absolvovaly.
Jako kluka mě velmi přitahovalo zpracování dřeva přímo u lesa. Na volné prostranství byly navezeny smrkové klády, nažezané na délku budoucích trámů. Dva tesaři pak vyzvedli jednu kládu na pracovní "stůl", upevnili ji skobami a pak začal koncert. Placatou velkou sekerou svižně z klády vytesali trám. Střídali se vždy po otesání jedné strany, aby si utřeli pot z čela a případně se napili z bandasky kávy, vonící meltou a cikorkou. Na pivo obyčejně nebylo a láhváče nebyly tenkrát tak rozšířené jako dnes. Po celodenní namáhavé práci bylo naskládáno na skládku až dvacet pětimetrových trámů, hladce otesaných, proložených odpadovým dřevem a vonících pryskyřicí. Pomáhal jsem jim tak, že jsem odnášel zbytky dřeva na hromadu stranou a zato jsem dostal také napít z bandasky a někdy i plátek špeku s chlebem.
Ten chléb mně připomněl, že také mistní pekař pan Borovička měl kolem pekárny naskládáno spoustu polen dřeva, aby mohl vytápět pec, ve které pekl chleba, rohlíky, pletýnky a kdoví jak se ještě všechny ty jeho křupavé výrobky jmenovaly. Ráno vonělo půl dědiny chlebem a pro teplý se mohlo jít už kolem sedmé ráno. Ta neskutečná chuť a vůně takto tradičně pečeného chleba mě přitahuje dodnes. A protože poblíž je pekárna, která po čtyřiceti letech znovu začala péct tradičním způsobem, neváhám a pravidelně si tam pro chleba jezdím. Myslím, že se mu nevyrovná skoro žádné jiné jídlo.
I moje kmotra, dnes už se ani neví, co to vlastně bylo za pojmenování, měla také u chalupy větší hraň dřeva a v kuchyni pec, kde si sama pekla chleba. Občas jsem jí pomáhal míchat kvásek, ukládat těsto na pokládky a hlídat pečení, než podojila krávy. Z pece pomocí dřevěné lopaty vyšly na světlo boží krásné, zahnědlé a pomoučené bochníky, které vážily tak tři až čtyři kila a vydržely až tři týdny, protože na častější pečení nebyl ani čas ani dost dřeva.
Dřevo potřeboval, i když v trochu jiné kvalitě, mistí stolař. Řeknu vám, byl to machr a protože jeho manželka nemohla mít děti, učil řemeslu každého kluka, který se před stolárnou ukázal. Dodnes si pamatuji na různé druhy hoblíků, vím jak se nůž ostří a poklepáním nastavuje tloušťka třísky, umím se s ním postavit k dílu a kdybych měl doma ponk, určitě bych si to zopakoval. Tomu všemu mě naučil tento stolař, který výráběl ze dřeva všechno od topůrek až po kredenc. Měl dokonce i soustruh na dřevo a vysoustružil mi slavíka i jo-jo úplně zadarmo, jen jsem mu občas pomohl uklidit hobliny do koše. Nejvíc se mně líbily jeho stoly. Dělal je z dubového dřeva a v kuchyni se ani nehnuly, jak byly těžké. Holt byly od stolaře.
Zimní období bylo časem sáňkování a někdy i lyžování. Sáňky i lyže jsme si vyráběli sami. Mně pomohly zkušenosti ze stolárny a štědrost jejího majitele, který mi dal dvě dvoumetrová jasanová prkna, která jsem vyhobloval do patřičného tvaru, špičky ponořil na půl hodiny do vřelé vody a pak je ohnul a nechal zatížené vychladnout. Ohnutí kupodivu vydrželo a tak bylo možno namontovat vázání. K tomu posloužily nařezané plechy a místo řemínku jsem použil plechové pásky, které se používaly na obvázání beden. Nemusím popisovat, že připevnění nohy k vázání nebylo nic moc, a tak jsem do kopce nosil lyže na rameni.
Stávalo se, že na metrové palivové dřevo jaksi nezbylo, a pak jsme použili náhradní řešení. Na pasekách po vykácených stromech zůstaly pařezy a ty bylo možno vykopat a odvézt zcela zadarmo. Práce s jejich "dobýváním" byla velmi namáhavá. Pařez se musel dokola obkopat, jednotlivé kořeny odsekat, dlouhým sochorem jej vypářit ze země a pak pomocí klínů a palice rozštípat. Dřevo to byly samý suk a těžce zasloužené, ale teplo jsme využívali v kuchyni i ve skleníku. Jinde se dřevem netopilo. Obrat k lepšímu nastal po válce, kdy jsme měli celý arzenál zbraní a spoustu střelného prachu, posbíraných po příkopech a u palebných postavení děl. Pod pařezy jsme odpálili podomácku vyrobené nálože a pařezy "vyskakovaly" z půdy jako na zavolání.
Byl i jiný druh topiva, který souvisel přímo se dřevem, topení pilinami. A to jsme používali v ložnici. Piliny byly zadarmo na pile, ta byla skoro v každé vesnici a kamna, do kterých se vkládal buben s pilinami, byla levná, protože to byl vlastně plechový válec na nožkách a dva bubny (jeden z nich rezervní) byly vlastně totéž, ale o menším průměru bez víka, s uchama na přenášení. Když uhodily mrazy, byl každodením úkolem nás dětí (a byli jsme čtyři) "natlouct" do bubnů piliny. Byla to práce pro dva, protože jeden držel uprostřed bubnu kůl na vytvoření otvoru pro proudění vzduchu a druhý sypal do bubnu piliny a kůlem s hlavicí je ubíjel, aby se jich tam vešlo co nejvíc. A hřály nejen piliny, ale i pocit, že jsme je k topení připravili.
Kolem našeho zahradnictví protékal potok plný pstruhů, kterých jsme hojně využívali ke změně jídelníčku. Za potokem asi pětset metrů bylo nádraží a cesta k němu vyžadovala dostat se přes potok, široký nějaké tři metry. A tady se opět dostalo ke slovu dřevo. Otec vybudoval přes potok lávku, která vedla nad tůní. Jako vždy nás k této akci přizval bez ohledu na naše plány s fotbalem, projížďkami na kole nebo hraním kuliček brzo z jara. Dodnes si vzpomínám, že tenkrát devátého května napadlo spousta mokrého sněhu a stromy, které už byly z větší části olistěné, se lámaly pod jeho tíhou. A tak materiál na stavbu lávky byl snadno dostupný a skoro zadarmo. Na pilu jsme dovezli pár bukových kmenů a na oplátku dostali pár prken a trámků. Postavení lávky pak bylo otázkou dvoudenní práce. O prázdninách se však brácha a věšel na zábradlí lávky, spadl do tůně a já ho tahal za vlasy z vody ven. Oplatil mně to za pár dní, kdy jsem spadl po hlavě se stromu nad potokem přímo do potoka. Přivolal pomoc. Jízvu po pádu nahmatám mezi vlasy dodnes.
Zrovna včera jsem viděl v televizi, že někde v Krkonoších obnovují výrobu březových metel. V době mého mládí to bylo nářadí, které nechybělo v žádné venkovské domácnosti. Pravda, byly ještě metly rýžové, za ty však bylo nutno platit a ty březové se daly vyrobit doma zadarmo. Jako kluk jsem jich vyrobil desítky. Zprvu se rozpadaly, ale když jsem dostal ten pravý gríf, tak mě otec už jen chválil. Les byl nedaleko, zahradnické nůžky po ruce a vidina pochvaly za dobře vykonanou práci a případnou korunu na zmrzlinu, výrazným tahákem.
Podobně tomu bylo i s vrbovým proutím. Vzrostlých, seříznutých i keřovitých vrb bylo kolem potoka habaděj a proutí z nich přímo lákalo k využití. A tak mě otec naučil plést košíky, což byla práce v zimě. Velké koše jsme pletli na budoucí obaly na jmelí a malé jsme na jaře prodávali na trhu ve Valašském Meziříčí. Byla to tak zajímavá práce, že dodnes mám schovanou učebnici na pletení košů a věřte nevěřte, kdybych nebyl líný, pustil bych se do pletení hned zítra. Co dělat v zimě? Otec to řešil i tím, že vázal knihy na objednávku. Nevím ani, kde se to naučil, ale v té době se časopisy vázaly do knih a tak měl spoustu zákazníků.
Dřevo je krásný materiál, který přímo volá po uměleckém zpracování třeba řezbářem. Ovšem na takové umění já jsem dřevo. Celý život jsem se s ním potkával, vážil si jej a posloužilo mně vrchovatě. Určitě i vám.
Obrázky vám mohou posloužit, pokud se rozhodnete využívat dřevo k topení, jak už to udělala spousta rodin na vesnicích, ale i na okrajích měst.
A pokud pokud máte talent a prkno třeba z hruškového dřeva, můžete si vyrobit podle nich třeba podobnou řezbu.
FOTO: archiv autora
