Ten den se příliš nevyvedl

Ten den se příliš nevyvedl

20. 11. 2015

V časných ranních hodinách bylo potřeba odvézt dceru do Prahy na letiště. Jsem nadšený řidič, proto tyto záležitosti většinou zařizuji  já. Cesta nám příjemně ubíhala, provoz ještě mírný, navigace správně navigovala, cestou vyšlo slunce, my jsme probraly vše, co jsme probrat chtěly, a na letiště jsme dojely v předstihu a v pohodě. V letištní  hale jsme se rozloučily a já jsem se vydala  na cestu zpět. 

A hrome - turniket. Vše co jen zdánlivě souvisí s technikou ve mě probouzí paniku, moje technické schopnosti skončily u skoby, jak říkával pan Horníček.

"Tak nezdržuj, dělej!" ozvalo se za mnou z černého BMW. Rozhlédla jsem se. Nikdo další tu nestál, že by to patřilo mě? Znám ho? Za ztmavenými skly nebylo možné rozeznat podobu. Nikdo z mých známých to určitě nebude, ti jezdí vozy jiné kategorie. Asi jsem se přeslechla, usoudila jsem a dál se věnovala turniketu.

"Ty slepice jedna, koukej zaplatit a odjet!" Nepřeslechla. "My se známe, že mi tykáte?" zareagovala jsem paradoxně až na tu slepici. Neznámý člověk otočil svůj vůz, přejel k vedlejšímu turniketu a odjel. Asi spěchal. Za mnou zastavil další vůz, vystoupil z něj příjemný mladík, pomohl mi překonat turniket a oba jsme odjeli. Mladík s úsměvem, slepice s poněkud pošramoceným sebevědomím a totálně zkaženou náladou.

Projíždím Prahou naprosto suverénně, stavím u přechodu pro chodce, nepřekračuji rychlost, zipuju, když to dopravní situace vyžaduje, předjíždím pomalé vozy bez troubení a nechutných posuňků, uhýbám z rychlého pruhu rychlejším vozům, nedávno jsem rychlou reakcí zabránila nehodě, když řidič jiného vozu přehlédl červenou na semaforu. Pomalu jsem se ujišťovala, že zas asi taková slepice nebudu. Znám dost chlapů, kteří se třeba Praze vyhýbají.

Začala jsem si opět vychutnávat požitek z jízdy, sluníčko svítilo a já jsem si vzpomněla na příhodu asi 20 let starou. Musela jsem dopravit svůj vůz s vysypaným předním sklem do servisu. Žádný problém, kdyby to nebylo v zimě a teploty nebyly pod nulou. Vyhrnula jsem si rolák svetru přes obličej, navlékla bundu a kulicha, krk převázala šálou a jela jsem. Malý úsek cesty byl zúžen do jednoho pruhu, na cestě stáli silničáři a cosi tam kutili. Když jsem projížděla kolem závratnou rychlostí 30 km v hodině, údivem oněměli. Značně jsem znervozněla a snažila jsem se tvářit jakože nic, převážení rozbitého vozu je u mě přece na denním pořádku.

"Je ti teplo, děvenko?" zavolal na mě někdo z nich často používanou větu z Mrazíka. Rozesmála jsem se a projela špalírem smějících se a mávajících silničářů. Ještě v servisu jsem měla pusu od ucha k uchu. Byli jsme tehdy lidštější? Nebo tam hrálo roli to, že jsem byla o 20 let mladší?

Blížila jsem se k domovu a po dlouhé cestě se ozvala i jistá nutkavá potřeba. A samozřejmě před domem poslední parkovací místo vedle místa pro invalidy, z druhé strany zúžené zaparkovanou dodávkou, která stála přímo na čáře. Zaparkovala jsem co nejblíže dodávky tak, abychom oba ještě mohli otevřít dveře, malinko přes čáru místa pro invalidy. Vystoupila jsem, zhodnotila situaci, usoudila, že se další auto v případě potřeby vejde, když vtom se nade mnou ozval hlas shůry - tedy z balkonu.

"Víte, že porušujete dopravní předpisy? Vy neznáte vyhlášku?" Polonahý chlap pouze v pruhovaných trenýrkách na mě pokřikoval, jak na nějakého ochmelku z protější hospody.

"Stojím jenom 10 cm za čárou, vidíte, kde stojí ta dodávka, že blíž nemůžu, a ostatně je to jen na 10 minut a hned odjedu." Spěchala jsem domů, protože nutkavá potřeba začínala být akutní, a za mnou se neslo další pokřikování o ženských za volantem, které začalo přecházet v nadávky. Stihla jsem to bez nehody a ještě dříve než za 10 minut jsem se vracela k autu. Právě včas, abych zahlédla jak si ho ten člověk fotí na mobil. Jsem narozená ve znamení býka a situace jako tato na mě působí jako červený hadr.

"Jste ubožák," křikla jsem na něj a odjela do kanceláře. Večer jsme s manželem toho člověka potkali znovu. Tentokrát neměl trenýrky, ale byl oděn v tepláky. Taky ho příliš nezdobily. Manžel ho zastavil a mírným hlasem ho požádal, aby příště, až mě bude chtít na něco upozornit, zvolil vhodnější formu a nepokřikoval na mě před celým sídlištěm.

"Já jsem chtěl vaší paní jenom říci, že mám auto stejně v opravě, že tam může klidně stát, ale když ona mi začala nadávat, že jsem ubožák," zněla odpověď. Začalo mi ho být líto. Sebevědomou převahu, kterou mu poskytovala výše balkonu nyní ztratil, když při rozhovoru hleděl na mého manžela vzhůru. Taky jsem zrovna moc nevyrostla, ale takhle ztrácet důstojnost? U toho jsem nechtěla být a přiměla jsem manžela, aby od dalších aktivit upustil.

Ten den se opravdu příliš nevyvedl, ale dospěla jsem k důležitému poznání. Možná i ten člověk v BMW měl nějaký komplex, proto tak drahý vůz. Možná kdyby vystoupil a měl se projevit tváří v tvář někomu jinému, urostlejšímu, než jsem já, stal by se z něj stejný ubožák, jako z pána z balkonu.

Hlavně, že sluníčko svítí, ptáci zpívají, světla svítí, stěrače stírají... ale co to plácám!

Můj příběh
Hodnocení:
(4.2 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?