Na Bílé hoře se u pražských bran před 395 lety – 8. listopadu 1620 – odehrála bitva, která vstoupila do českých dějin jako jedna z největších národních katastrof. Právě ona totiž bývá tradičně označována za počátek třísetletého období "temna" – habsburského útlaku českých zemí, násilné rekatolizace a germanizace země.
Z vojenského hlediska bezvýznamný střet mezi českým stavovským vojskem, čítajícím pouhých 20 tisíc mužů, a o něco silnějšími katolickými ligistickými jednotkami, trval pouhé dvě hodiny.
Špatně placení a nedisciplinovaní žoldnéři v českých službách nedokázali využít svoji strategicky výhodnou pozici a byli nepřáteli lehce rozprášeni. Český "zimní" král Fridrich Falcký, dosazený místní šlechtou na trůn místo Habsburka Ferdinanda II., se na bojiště dostavil až ve chvíli, kdy jeho armáda začala ustupovat, a hned následujícího dne po porážce z Prahy uprchl. Město plně ovládla císařská vojska a povstalci byli krutě potrestáni.
V červnu následujícího roku bylo 27 jejich vůdců popraveno na Staroměstském náměstí, kde jejich památku dodnes připomíná pamětní deska a 27 křížů vyznačených v dlažbě na chodníku.