Čáslavská školní praxe, pokud si o ní přečtete, vás zavede nejen tam, ale i do Kosího hnízda v Praze a naučí vás plést košíčky ze slámy. A to může být někdy dobré. A co s tím mají společného piloti migů? No, čtěte.
Moje vysokoškolské prázdniny byly vesměs naplněny brigádami, praxí, případně vojenskými cvičeními, a tak se není čemu divit, že jsem se po druhém ročníku, myslím v roce 1959, ocitl přede dveřmi budovy Zemědělské školy v Čáslavi, která mě překvapila svoji velikostí, uspořádáním i vybaveností. Tady jsem se sešel se skupinou výzkumníků z naší školy a Výzkumného ústavu zemědělského. Byl jsem v rámci praxe pověřen jednoduchými měřeními v laboratoři, zejména stanovením vlhkosti obilovin, určených ke sklizni. Čubrněl jsem, jaká je na této škole laboratoř, a dal jsem se do práce s dalšími studenty, kteří se rovněž zúčastnili.
Popisovat, jak jsme mleli obilí, vzorky vkládali do měřícího přístroje, zapisovali, opakovali, ztráty za kombajny hledali a protokoly předkládali, raději nebudu. Bylo by to příliš nudné. Měli jsme však také volný čas, i když pracovní týden byl tenkrát ještě šestidenní. Po vzájemné dohodě jsme si volnou sobotu udělali, protože zejména naši starší výzkumníci měli rodiny a po pěti dnech se jim vždy po ní zastesklo.
Procházky do polí se zlátnoucí pšenicí, to bylo moje. Zameškal jsem tak zřejmě spoustu zajímavostí města Čáslav, což jsem v závěru praxe napravil. Už jako děcko jsem se naučil plést ze slámy ozdobné košíčky, které jsem obyčejně daroval svým známým. A tak jsem se tím bavil i zde.
Na pšeničném lánu uřežeme pět stébel před prvním kolínkem pod klasem a svážeme je těsně u klasů. V místě úvazku stébla uchopíme mezi palec a ukazováček levé ruky, pravou rukou ohneme kterékoliv stéblo, které pro názornost označíme 1 a přehneme je za další dvě (tedy za 3), stéblo 3 ohneme za stéblo 5 a to zas za stéblo 2 a pokračujeme stále tímto způsobem.
Začne vznikat slaměnná šroubovice a když se dostanete tak daleko, že nelze pokračovat, jelikož sláma je krátká, uřízneme další, tentokrát bez klasu, a krátkou slámu nadstavíme. Rozšiřování a zúžení stran? Na to přijdete sami. Pět stébel je základní, nejjednodušší možnost. Je však možno plést ze sedmi, devíti, jedenácti stébel. Je to náročnější, výsledek však podstatně líbivější. Při trošce vaší fantazie je možno pletení ukončit na nejširším místě, všechny slámky ohnout a ukončit upletením řetězce, který vytvoří ouško. Vznikne jakási nádoba, do které můžete dát lesní jahody, maliny nebo borůvky a věnovat ji své milované. Odměna bude velmi sladká, zejména pokud to stihnete do její čtyřicítky.
I když moje milovaná byla vzdálená, vyráběl jsem tyto košíčky pro své nadřízené, kteří si "šplhli" u svých manželek při sobotním návratu na víkend.
U Čáslavi, jak známo, bylo a je významné vojenské letiště a tam jsem měl kamarády, piloty migů, kteří vždy v pondělí ráno cestovali vlakem na trase Přerov - Praha a vysedali v Kolíně. Stejnou trasu jsem tři roky absolvoval i já, a protože skoro vždy potřebovali třetího do mariáše, drželi mně ve vlaku místo, a když jsem v Hulíně přisedl,"mazali" jsme karty až do Kolína. Dokonce se k nám po čase přidal jeden generál, který jezdil z Olomouce na generální štáb do Prahy, a tak jsme hráli mariáš ve čtyřech.
Pokud jsme jeli už v neděli odpoledne, piloti vystupovali až v Praze a obyčejně si šli vyhodit z kopýtka do některého z pražských barů. Několikrát mě pozvali, oplývali penězi, a proto v těchto podnicích byli vítáni a já s nimi. Číšníci nás obletovali s předehřátými bifteky, plzeňským a tokajským vínem. Slečny - hříšnice - se snažily ukousnout také svůj díl, a tak jsme se družně bavili až přes půlnoc.Pak zavolali taxíka, odvezli mne na kolej a pokračovali do Čáslavi. A právě s těmito hochy jsem se tu v Čáslavi sešel a nepamatuji si, kde to bylo. Možná proto, že "jízda" byla bez opratí a její konec se ztrácel v mlhách.
Jednou přijel na kontrolu JUDr. Dvořák, kvestor z fakulty, a když nás zkontroloval, pozvali jsme jej do restaurace na náměstí, kde jsme měli už zahřáté místečko. Od počátku sezení jsme se předháněli v zvedání půllitrů Prazdroje, řeč i pivo tekly proudem a po osmém pivu jsme si už s panem kvestorem tykali a naslouchali jeho slibům, co všechno pro nás na děkanátu udělá, pokud to budeme potřebovat. A pak to přišlo. Vytáhl cigaretu, poklepal s ní o pocintaný stůl, od Mirka si půjčil zápalky, jednu vyndal z krabičky a nejistou rukou si zapálil. A tady končí normální průběh zapalování cigarety. Hořící sirka putovala do krabičky a v mžiku se ozvalo zasyčení a vytryskl gejzír ohně. Kvestor málem udeřil hlavou o strop. Do pěti minut byla dlaň jeho levé ruky dvojnásobná a takový puchýř, jaký se na ní udělal, jsem od té doby neviděl. Zavolali jsme taxíka, který jej odvezl do nemocnice, vypili každý ještě čtyři piva a pak jsme hodinu hledali cestu z náměstí ke škole, kde jsme bydleli. S panem kvestorem jsme se setkávali při různých příležitostech na škole poměrně často a on vždy s úsměvem zvedl levou ruku a otáčel dlaní, aby bylo vidět, že pivní úraz nezanechal následky.
Po třech týdnech praxe skončila a kromě vědomostí o sklizni obilovin jsme si odváželi i zkušenost, co to udělá, když vypijete za večer dvanáct dvanáctek Prazdroje. Naučila mě, že není dobré takový experiment opakovat, a držím se toho dodnes.