Byl chmurný podzimní den. Uspěchaně jsem kličkovala mezi lidmi, abych se vyhnula srážce, nad hlavou mi bloncal deštník. Konečně jsem vešla do ošuntělé haly Masarykova nádraží a s povzdechem vyhlížela Jarmilku.
„Safra, kde ji tady mám asi najít?“ přemýšlela jsem. Začala jsem se prohrabávat kabelkou k telefonu, abych jí zavolala, že jsem na místě. Nebylo totiž moc času, za chvilku měl jet vláček směr Ruzyně, kde v hotelu Meritum budou zralé modelky (i my objevené prostřednictvím projektu z i60) předvádět kolekci ze salonu Magic Helena.
„Jani, tady seš?!“ slyšela jsem za sebou příjemný hlas. „Zapomněla jsem telefon, nedovolala by ses mi!“ dodala s úlevou Jarmilka, stornujíc tak moje nemotorné vyhledávání v adresáři mobilu.
„Víš, který je to vlak?“ dostala jsem další otázku, na kterou jsem neuměla kladně odpovědět. Jen jsem zvedla obočí a pokrčila rameny. Na tomto nádraží jsem se totiž ocitla poprvé, přestože v Praze s přídomkem „naplavenina“ bydlím sedm let.
Něco mi našeptávalo, že nás v tento den ještě čeká bloudění.
Elegantně jsme se přesunuly k informační tabuli, kde jsme vyčetly potřebné informace. Na nástupišti jsme se ještě o správnosti vlaku ujišťovaly u paní průvodčí, která svým výrazem v obličeji nenaznačovala velké pochopení s naší cestovatelskou suverenitou. A to netušila, že ji budeme ještě jednou vyděšeně žádat o potvrzení, zda námi vybraný vlak skutečně zastavuje v Ruzyni, neboť když jsme nastoupily do vagonu, přísedící paní nás varovala, že sedáme do spěšného vlaku, který v každé stanici nestaví. Vyjeveně jsme si sbalily svých pár švestek a běžely opětovně za zachmuřenou průvodčí, aby nám jednoznačně řekla, která vlaková souprava nás skutečně na nádraží v Ruzyni doveze.
Jakmile jsme sedly do správného vlaku, rozjel se. Bylo to taktak. Souprava byla jistě z minulého století, neboť sedačky ani za nehet nesouzněly s dnešními tvary a potahy, včetně ostatního technického vybavení, které bylo oprýskané a při jízdě vrzalo. Uvnitř vagonu byly cítit benzínové výpary tak silně, že můj Angel neobstál. Nám to však nevadilo.
Cesta byla příjemná. Jízda byla malou exkurzí po Praze. Mohly jsme si prohlídnout některá místa a pražské reálie jinak, než je běžné uvidět z ulice, například trojboký hotel Danube House, dvorec na Štvanici, bránu a okolí Holešovického výstaviště, Stromovku. Pro mne byla určitě novinkou i nádraží Praha – Dejvice a Praha – Veleslavín. Koukaly jsme obě z okna vagonu s takovým podivem, že jsme téměř zapomněly vystoupit.
Na železničním nádraží Praha – Ruzyň jsem se ocitla, stejně jako Jarmilka, poprvé. „Kudy teď?“ ptám se. Tápeme obě, nápovědu, že máme hledat bílou budovu asi 300 metrů od nádraží jsme nevyužily, protože jsme prostě žádnou bílou budovu neviděly. Šly jsme naslepo, intuitivně, kuriózně do ulice jménem Ztracená, kde se, věřte/nevěřte, nacházela bílá budova, ale nebyl to hotel Meritum. Byl to Ústřední kontrolní a zkušební ústav. Odhodlaně jsme se vrátily na nejbližší křižovatku a po doptání místního kolemjdoucího jsme nakonec správně zacílily.
Moderní budova hotelu se nacházela v areálu Kubova statku ze 16. století, jehož součástí je restaurace U Rychtáře. Na recepci nás již očekávali. Zatímco probíhající firemní akce byla v plném proudu, my jsme s ostatními modelkami v zázemí cvičily choreografii naší módní přehlídky s tématem: průřez ženina šatníku.
„Holky, jde se na plac!“
V krásných koktejlových šatech, kostýmcích, kalhotových modelech i večerních róbách jsme obohatily společenský večer všem přítomným. Byly jsme usměvavé a krásné. Kolekce byla velmi různorodá, povedená, slušivá. Prostě - pastva pro oči. S Jarmilkou jsme si to užívaly a docela zapomněly na bloudění, které přehlídce předcházelo.
