Prohlížím si vilky. Jedna ulice je jako druhá a já se svojí orientací mám strach, že zabloudím. Raději se vracím. Dole se nic neděje. Je tam ticho. Jdu tedy do svého nového bytečku. Je mi nějak divně. Bolí mě hlava a jsem hrozně unavená. Přemýšlím, jak to soužití budu vlastně zvládat. Od pána vím, že už tam uchazeček bylo hodně. Jedna je okradla, jiná se nastěhovala i s dospělým synem, třetí byla velmi hrubá... Já jsem vlastně ze všech nejslušnější.
Jdu dolů a zase se ptám, co mám udělat. Prý nic. Pán je ustaraný a zasvěcuje mě do svých problémů. Já se dozvídám, že manželé nevědí, co udělat se svojí vilkou. Mají sice zařízené bydlení v pečovatelském domě, čeká tam už na ně připravený byt, ale oni z vilky odejít nechtějí. Prý by ji odkázali někomu, kdo se o ně do smrti postará. Děti i vnuci se prý nechovají tak, jak by měli. Je to hrozná debata, z které není východisko. Vždyť věřit nemůžou vlastně nikomu. Snažím se zasáhnout do debaty a poradit, ale ono to vlastně nejde a strašně mě to unavuje. Stejně nevědí, co chtějí.
Stále netuším, co mám vlastně dělat, a tak jdu znovu s pejskem. Večer se dozvídám, že pán pomůže paní s toaletou i s uložením a vším ostatním. No dobře, tak jdu nahoru. Ještě před tím jsem snědla housku, co mi zbyla od oběda. Co udělali se zbytkem mého oběda, nevím. Mají ale slepice a králíky a možná jim to chutnalo. Jdu brzy spát, protože je mi opravdu nedobře jak tělesně, tak vlastně i duševně.
Opravdu to není to, co jsem očekávala.
Pokračování příště