Kouzlo časů minulých: Tyršák

Nevím proč, ale ve druhém ročníku nás přestěhovali z Kolonky do Tyršáku, jak jsme mu později familiérně říkali. Sídlil zde Institut tělesné výchovy a sportu a k disposici bylo vybavené sportovní zařízení včetně treningového stadionu. Tím pádem se zde vyskytovala celá plejáda současných i budoucích špičkových sportovců a my jsme na nich mohli oči nechat, tak jako na krásném panoramatu Hradčan, které tvořilo horizont pohledu z běžecké dráhy.

Když si tak prohlížím dobový snímek, jako bych dnes stál na balkoně u šestého okna v prvním patře pravé budovy. Z něj jsme ve volných chvílích sledovali, jak kapky potu podají z tváří tréninkem bičovaných sportovců do písku a pochvaloval si, že my hnojaři, to máme přece jen méně namáhavé. Je bolelo pravidelně celé tělo, nás pouze mozek.

Ubytování jsme si ovšem pochvalovat nemohli. Pokoje byly vlastně veliké ratejny, do každého vlezlo a skutečně tam bylo dvanáct postelí a mezi nimi prostor, kde se dal rozložit pinpongový stůl, a také že jsme ho tam měli. Někteří studovali a popravdě to dlouho nevydrželi, jiní hráli turnaj v ping pongu, kde první cenou byla krabička cigaret značky Detva, v žargonu zvaná Stalinův hněv a někteří znuděně čekali na balkoně, až se na place objeví pár ženských těl, postižených rovněž touhou vyniknout na sportovním poli.

Další zábavou byla možnost sledovat televizi, která byla ještě v plenkách a občas se v ní objevil i patřičný obsah. Televizor sestrojil z nakoupených součástek Milan Petříček, primus ročníku, který když zjistil, že dobrá věc se podařila a snůška drátů a součástek, obklopující malinkatou obrazovku funguje, nezdržoval se jejím umístěním do nějaké skříňky a pokračoval ve vymýšlení dalšího technického zařízení. A tak když šlo do tuhého a zkoušky byly na krku, valná část pokoje se denně stěhovala do Univerzitní knihovny, kde se vlastně nedalo nic jiného dělat, než studovat.

Zábava se soustřeďovala na návštěvu okolních hospod, jednou za čas jsme zašli i do Kaberetu u Sv. Tomáše, a to tam prosím ještě hrála Hana Vítová, která jej společně s Jaromírem Hanzlíkem starším založila, Jaroslav Štercl si sem tam odskočil z Alhambry a se Settlery to roztočil ve skečích, které byly k popukání.

Onehdá jsem v Praze špacíroval po rozpůleném Karlově mostě (levá část se spravovala, pravá sloužila chodcům) a světe div se, nohy mně donesly až na Malostránské náměsti.

"Když už jsem tu tak zahnu doleva a na Újezdu mrknu na hospody kolem Tyršáku a dám si tam buřta s cibulí."

Chyba lávky. Kde pak ty staré hospody jsou! Proti Tyršáku je Luka Lu se středomořskou kuchyní, pár metrů dál směrem na Smíchov Carmelita s italskou kuchyní a pizzou, upečenou na dubovém dřevě, proti Všehrdské ulici thajská restaurace Noi, naproti mexická restaurace Cartina s jídelním lístkem, na kterém najdete fajitas, quesadillas, chilli, tacos, nachos a zapíjet můžete pravou domácí tequilou (pana Teplíka, známého nám cestovatele po Mexiku jsem tam nenašel). Po sto metrech na mne kynula francouzská restaurace La Bastille a na rohu Říční ulice (konečně!) Pivnice U Švejků.

Zaplať pambu, buřty s cibulí měli a černou dvanáctku jak by dal. To byla lahoda. A tak jsem to namířil Na Prádlo, kde přibylo divadlo Na Prádle a skončil ve Všehrdově u hospody Tlustá myš. Takže jsem zas až tak zklamaný nebyl. Na Kampu jsem počítal kroky, protože mně kosti vrzaly už jaksepatří. Werichův dům ještě neopravili.

Před prázdninami jsme se zase odstěhovali na Kolonku a nevystěhoval se pouze spolužák Janko, který svedl dceru správce Tyršova domu a zajistil si tak bezplatnou střechu nad hlavou. Dobře mu tak.